Přihlášení se k heyfomo
Recenze: The Phoenician Scheme spojuje typickou andersonovskou estetiku s prvky špionážního thrilleru
Do kin po dvou letech dorazil celovečerní film z produkce Wese Andersona, stojí za to na něj zajít?
Fénické spiknutí, režírované Wes Andersonem, sleduje bohatého Zsa-Zsu Kordu, který poté, co těsně unikl několika pokusům o atentát, jmenuje svou odcizenou dceru Liesl svou dědičkou. Ta se k němu a jeho tutorovi neochotně připojí na služební cestu, kde se snaží přesvědčit obchodní partnery k financování jeho projektu a také přijít na to, kdo se ho stále snaží zbavit.
Část lidí tvrdí, že se Anderson stal parodií sebe samého, Fénické spiknutí je ale přesvědčivým argumentem proti. Za svou téměř třicetiletou kariéru si postupně vybudoval svůj okamžitě rozpoznatelný styl, to ale neznamená, že kvůli němu stojí na místě.
Anderson naprosto přesně ví, co dělá. Po Asteroid City, French Dispatch a Wonderful Story of Henry Sugar, které si kompozičně byly opravdu velmi podobné a cílil s nimi na své stávající fanoušky a fanynky, vnáší do svého rukopisu svěží vánek akce a stylu, které si diváctvo zamilovalo už v Grand Hotel Budapest nebo Royal Tenenbaums.
Film posiluje svůj rytmus výraznými akčními scénami – od pokusu o atentát, přes exploze až po přestřelku v poušti. Tato dávka dramatického napětí, vyvážená Andersonovou typickou symetrií, suchým humorem a klasickou hudbou, představuje osvobozující posun od jeho dřívější skromnější estetiky.
Tenhle fresh nádech přineslo víc faktorů. Nejen že mělo Fénické spiknutí jiného kameramana, než všechny Andersonovy předchozí hrané filmy, mohli jsme také vidět nové tváře v hlavních rolích - Michaela Ceru a Miu Threapleton, dceru herečky Kate Winslet. Oba dva jsou pro andersonův svět jak stvoření a doufám, že jsme je v něm neviděli naposledy, protože tady Anderson rozhodně nešlápl vedle.
Co však musím vytknout je mělkost postav a absence emotional baggage, kterou si z andersonovek s láskou běžně odnáším. Pro obojí mám ale pochopení a beru to právě jako součást posunu v jeho stylu.
Z jeho filmů jsem si do teď odnášela především emotivní zkušenosti. Očekávala jsem, že odejdu rozbitá, inspirovaná, melancholická a nepříjemně moc budu souznít s nějakou z postav. Teď jsem odešla NErozbitá a NEsouznící, ale zato jsem se moc pobavila. Tak bych zřejmě popsala Fénické spiknutí jedním slovem. Bylo to FUN.