Recenze: Pramen otevírá téma nucené sterilizace romských žen, dopouští se ale white savior stereotypu

Filmy o romské problematice v Česku a na Slovensku moc populární nejsou, pokud se tedy nesmějeme s nimi nebo jim, jako v případu seriálu MOST!. Toho si jsou vědomi určitě i tvůrci a tvůrkyně slovensko-českého filmu Pramen, který zrežíroval Ivan Ostrochovský, a jak sám řekl na premiéře: „Vím, že většina lidí na tenhle film nepřijde, ale chceme přesvědčit těch 30 %, které mají k Romům jen spíše negativní vztah.“

A právě proto prý obsadil do hlavní role miláčka národa Aňu Geislerovou, což je strategicky pochopitelný krok, ale taky krok, který občas podrývá funkčnost a sílu filmu. Geislerová tu hraje primářku Ingrid, která na Slovensku provádí a schvaluje nucené sterilizace romských žen. Ty byly prováděny nedobrovolně, pod tlakem a bez informovaného souhlasu a ve filmu jsou za to romské ženy dokonce vypláceny 20 tisíci Kčs.

Lékařka Ingrid s touhle praxí nemá žádný problém, dokud se více nezačne sbližovat s mladou sanitářkou Agátou. Ta je z dětského domova, nezná své rodiče a jak se později ve filmu dozvídáme, je poloviční Romka. Právě skrz ní se začne bortit Ingridin belief system a ona tak začne konfrontovat vlastní názory a činnosti, včetně toho, co dělá její okolí.

Film je tak ukázkový white savior trope - příběh postav jiné barvy pleti je vyprávěn a rámován hlavně skrze bělošského hrdinu nebo bělošskou hrdinku. Příklady jsou třeba Green Book nebo The Help. Jasně, tady to jde trochu ruku v ruce, ale nebýt Ingrid, tak se Agáta nikdy nedozví, co se vlastně děje a nespustí se koloběh událostí celého filmu. A to je u Pramene velká škoda, protože to je přežité klišé, které by už v Hollywoodu určitě nebylo tak tolerováno. Zbytečně kazí film, který nese důležitou message o tabuizovaném tématu a kazí z něj určitý zážitek.

Nemluvě o tom, že většina romských vedlejších postav ve filmu je velmi stereotypní, což je další pochybení Ostrochovského. Ale když odhlédnu od těchto prohřešků a snažím se Pramen hodnotit čistě po kreativní stránce, tak mě baví a je emočně nabitý.

Aňa Geislerová předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů v kariéře, celkově mě poslední dobou baví ve svých dramatických rolích, kde v nich více mizí. Její civilní role, stejně jako v loňském Karavanu, mě upřímně baví víc než, když hraje známé osobnosti jako Olgu Havlovou. Její nové kariérní směřování je fakt svěží. Ve filmu ji taky velmi dobře vyvažuje její hlavní partnerka do většiny scén - debutující slovenská herečka Simona Boledovičová.

Ta úžasně hraje opravdu hodnou, naivní, nezkušenou, ale zároveň zraněnou a životem zkoušenou sanitářku Agátu, která se snaží srovnat se svojí historii. Zároveň je jí ale pořád jen 19 let, není dospělá a v tom se často ukazuje její dětskost, která z postavy dělá ještě větší hrdinku, kterou chceš chránit, stejně jako to chce postava Geislerové.

Filmu si ve finále cením taky za zvládnutelnou stopáž, která nebývá častá u filmů, které se samy prezentují jako důležité. Pramen ti uběhne za hodinu a půl a nechá v tobě dost k přemýšlení o naší společnosti, takže v tom svůj účel určitě plní.

HODNOCENÍ: 7/10