Do kin jde „live action“, respektive foto-realisticky animovaný příběh Simbova otce. Stojí za to, nebo z nás Disney jen lanaří další prachy?
V roce 2019 nám režisér Jon Favreau naservíroval předělávku devadesátkového Disney hitu The Lion King. Využíval inovativní technologie, se kterými Favreau natočil hranou verzi The Jungle Book, která vyhrála Oscara.
Už tehdy mě tenhle „hraný“ remake upřímně moc neoslovil, má nula inovací, co se týče příběhu, a je to prostě „to staré“ v novém kabátu. Jasně, fajn, přitáhne to nové dětské diváctvo, ale pro nás, kteří vyrostli na klasice, to bylo o ničem.
Nyní režisér Barry Jenkins, který stál za sociálními afroamerickými dramaty jako oscarové Moonlight nebo If Beale Street Could Talk, vypráví filmovou novinkou příběh Simbova otce Mufasy a toho, jak se z tuláka stal králem. Což takhle zní dobře a mohlo by to být udělané zajímavě.
Jenže Mufasa: The Lion King trpí prokletím prequelů a tak moc se ve všech aspektech váže na to, co se děje po něm, že má problém stát samostatně. Místo fokusu na Mufasu je to spíše o tom, jak Mufasa potkal všechny postavy, které jsou později signifikantní v Simbově příběhu. A celé to ještě je rušené naprosto zbytečným vyprávěním a komentáři ze „současnosti“, kdy příběh vypráví Rafiki Simbovým kamarádům Pumbovi a Timonovi.
Celkově fakt nezbývá hodnotit nic víc než vizuály, které ale člověk očekává, že budou dobré. Jenže příběh je občas tak zoufale predikovatelný, že mě to neuspokojí, i pokud bych šel do kina jako rodič s dítětem.