Recenze: Jak se žije mládeži z vyloučené lokality na Slovensku? Dozvíš se v Hore je nebo, v doline som ja

Košická rodačka a režisérka Katarína Gramatová letos v létě na KVIFFu uváděla svůj debut Hore je nebo, v doline som ja. To je na její první celovečerní film ve 28 letech celkem velký úspěch, který se nepovede jen tak někomu.

V tomhle debutu se zaměřuje na historicky i současně problematický region Slovenska, kde se těžko žije. Jsou to slovenské „hladové doliny“, obecný název pro regiony, kde dříve nebyl jednoduchý život a není ani dnes. Nezaměstnanost tam často přesahuje nebo přesahovala i 20 % oproti slovenskému pětiprocentnímu průměru.

A právě do tohoto regionu Gramatová zasazuje své hlavní hrdiny a hrdinky. Z nich naprostou většinu nacastovala v regionu ne-herci a ne-herečkami, což se za mě ukazuje jako skvělé rozhodnutí, které Hore je nebo dodává ještě větší autenticitu. Reálné herecké tváře tu najdeš jen v roli matky a babičky - Evu Mores a Janu Oľhovou.

Ve filmu je perfektně vystižená taková ta letní (ne)idylka. Nedostatky, kterými postavy trpí, všudypřítomná chudoba a špína, jejich neupravenost. Díky neskutečně přirozené výpravě a kostýmům celý film opravdu působí spíše jako dokument sledující bez zásahu život v hladové dolině.

Patnáctiletý Enrique a jeho kamarádi jsou postavy, se kterými se docela rychle zžiješ a vtáhnou tě do jejich dynamiky, která je vtipná, ale dost často i smutná. Film má hlavně přesah, a to hlavně ve vztahu Enriqua s jeho mámou, která se dle celé vesnice dopouští něčeho nekalého.

Právě scény, ve kterých na tohle Enrique přichází a konfrontuje ji ohledně pravdy, mají asi největší drive a film povyšují. Mimo to je totiž snímek víceméně nedějový, což je asi jeho jediné mínus. Jinak to není nijak špatné na debut, ale není to taky film, o kterém bych po třech měsících, co jsem ho viděl, nějak přemýšlel.

HODNOCENÍ: 7/10