Přihlášení se k heyfomo
Recenze: Aňa Geislerová se stará o syna s handicapem a mizí ve své nejcivilnější roli v road movie Karavan
Po více než 30 letech se český film vrátil do soutěžní sekce na festivalu v Cannes. Má celovečerní snímek v hlavní roli s Aňou Geislerovou co říct i českému diváctvu?
Festival v Cannes si stále drží renomé nejprestižnějšího filmového festivalu na světě. To, že se na něj poprvé od roku 1994 dostal český film (přesněji česko-slovensko-italský), je rozhodně big deal. Naposledy nás v soutěži prezentoval Jan Švankmajer a jeho Lekce Faust.
Letos se do Cannes probojoval celovečerní režijní debut Zuzany Kirchnerové, který dává zajímavý twist filmovému žánru road movie.
Kirchnerová ve filmu zachycuje vztah svobodné matky Ester, která se stará o syna Davida s mentálním handicapem. Společně jedou na dovolenou do Itálie k přátelům, ale když se Davidovi nedaří zvyknout si na nové prostředí, s naštváním a studem bere Ester karavan a odjíždí pryč - projet s Davidem celou Itálii. Do cesty jim přijde bezprostřední stopařka Zuza a začíná tak jedno velké dobrodružství.
Tematicky je to pro Česko letos už druhý film, který se soustředí na důležité téma péče o člověka s handicapem. Na jaře jsi mohl*a vidět dokument Ta druhá, který se soustředí na takzvané skleněné děti - sourozence handicapovaných dětí. A to je určitě úctyhodná iniciativa.
Jak na premiéře v Lucerně řekla sama Aňa Geislerová, tohle není film, nad kterým máš nějak zvlášť racionálně přemýšlet, tohle je film, který máš prožít. Karavan není nějak extra dějový, je to série scén a obrazů z cesty po Itálii, která je i přes prosluněné okolí plná dovolenkového splínu a těžkosti.
K tématu umí režisérka přistupovat velmi citlivě bez toho, aniž by to byl cringe. Nikdy se nemluví o tom, jak těžké je starat se o Davida, a nikdy se nemusí mluvit o tom, proč se o něj Ester stále věrně stará. Vše je jasné i bez explicitních slov, což je krása scénáře tohoto filmu.
Hlavní důvod, proč film funguje, je Aňa Geislerová, což jsem překvapený, že říkám. V jednu dobu na mě bylo „přegeislerováno“ - každou vážnou dobrou roli v Česku jako Olga Havlová hrála ona, a tak nějak jsem se pak vyhýbal filmům s ní.
V téhle roli sama Geislerová hezky mizí a člověk reálně čas od času zapomíná, že kouká na ni jako herečku, což je podle mě něco, co se jí málokdy daří a ve většině rolí na mě působila vždy podobně.