

Romantické komedie přelomu milénia měly jasný archetyp hlavní hrdinky. Byla ambiciózní, žila ve velkém městě a pracovala v médiích.
Asi není nic překvapivého, když vám řeknu, že mám ráda film Ďábel nosí Pradu, protože je to objektivně velmi dobrý film a speciálně velmi dobrá romantická komedie. Myslím, že nejsem jediná, kdo miluje tu počáteční scénu, kdy sledujete get ready with me různých slečen, než vyrazí do newyorských ulic, a v pozadí hraje Suddenly I See.
Za celé své dětství a dospívání jsem zhltla mnoho filmů z žánru romantických komedií a mezi oblíbence se kromě Ďábel nosí Pradu zařadilo také How to Lose a Guy in 10 Days, 13 Going on 30 nebo později Sex ve městě. Co mě ale uchvátilo a co bylo pro mě, a určitě i pro mnohé další, skutečným středobodem těchto filmů a mých aspirací, nebyl daný love interest, ale kariéra hlavních hrdinek.
A vyvstává zde otázka, proč skoro každá hlavní hrdinka 2000s rom com je novinářka nebo má k této profesi tak blízko?
Pro filmy je to dramaticky velmi praktické povolání. Je to práce, skrze kterou se můžete setkávat s novými lidmi, což přirozeně pomáhá rozvíjet děj. Napiš článek o lásce, i když na ni nevěříš. Udělej rozhovor s někým, koho bys jinak nikdy nepotkala. Máte deadliny, máte šéfa a je tam i prostor pro chit chat.
Tato profese představuje jakousi kariérní střední cestu. Je ambiciózní, ale zároveň relatable. Dokážete se v ní vidět. Nejde například o neurochirurgyni, s níž by se většina lidí jen obtížně ztotožnila.
Některé z těchto scénářů také psali lidé, kteří sami pracovali v médiích či v PR. Psali tedy o prostředí, ke kterému měli blízko. Boom tohoto typu romantických komedií navíc probíhal v době, která byla zároveň zlatou érou glossy magazínů, jako je Vogue nebo Cosmopolitan.
Zároveň je to i z čistě vypravěčského hlediska ideální práce. Je časově flexibilní a tím pádem dějově přizpůsobivá. Ve skoro všech těchto filmech hrdinky vlastně moc nepracují, mají trochu až příliš velký byt na to, kolik vydělávají, a jsou pořád někde out and about. To je přece jen snáze uvěřitelné u někoho, kdo je novinářka, než u někoho, jehož práce je postavená na směnách.
Filmy často vytvářejí nerealistická očekávání, ale realita mediálního průmyslu se těmto filmům postupně natolik vzdálila, až to dnes působí skoro jako fantazie. Profese novinářů se výrazně proměnila po finanční krizi v roce 2008, i když ten posun začal už několik let předtím. Prudce poklesly příjmy z reklamy a spousta redakcí musela propouštět nebo restrukturalizovat.
Obsah se navíc přesunul do online prostředí a s nástupem sociálních sítí se výrazně zrychlil redakční cyklus. Novináři si dnes většinou nemohou dovolit pracovat na jednom článku týdně jako Andie Anderson, ale dělají několik věcí najednou.
Upřímně je ale škoda, že Hollywood tento trope odsunul na vedlejší kolej. I když je tahle profese dnes úplně někde jinde, stále bych se ráda podívala na rom com v prostředí médií, i kdyby měla od reality daleko.

Moje Roman Empire je, že často objevím věci ještě předtím, než se stanou mega populární – ale jen proto, že jsem chronically online a mám obsesivní povahu, ne protože mám nějaký šestý smysl na trendy. Furt chodím do kina, miluju The 1975 a konzumuju víc video essays a podcastů, než je zdravé. Ráda vařím – když se mi chce, ne když musím. Mám strach z iracionálních věcí, například z mostů. Moje kamarádka říká, že vypadám dobře v 0.5x, a já jí věřím.