Přihlášení se k heyfomo
Proč si Gen Z tolik oblíbila hudbu z minulých dekád?
Všimli jste si, že všude kolem zní poslední dobou starší hudba? Jde o reálný fenomén, kdy skladby z 80. a 90. let, ale i mnohem starší písničky, zažívají comeback. A nejvíc je poslouchá generace, která je nikdy nezažila.
Starší katalogová hudba dnes generuje ze streamování víc peněz než kdykoliv předtím. Nové písničky to mají těžší, protože žijí pár týdnů, než je nahradí další trend. Skladby z minulého milénia ale čím dál víc častěji dostávají prostor žít druhý život.
TikTok = hudební archiv
Největší změna je v tom, jak hudbu objevujeme. Už to není přes rádio a málokdy jde o doporučení kamarádů, kdy si posíláme oblíbené písničky přes Bluetooth (miss that!). Spíš někde scrollujeme, zachytí nás chytlavých patnáct vteřin refrénu, který perfektně sedne k nějakému videu a najednou posloucháme celou skladbu od kapely, o které jsme nikdy neslyšeli.
Takhle se mladí dostávají k hudbě svých rodičů nebo prarodičů. Písnička se oddělí od svého původního kontextu, nikoho nezajímá rok vydání. Důležitá je energie, co z ní jde a co nám dává. Protože právě ten "vibe", je často to, co moderní hudba postrádá. „Už nevychází nic, co by ve mně vyvolalo silnou emoci," slýchám všude kolem.
Inspirace často přijde i z filmů nebo seriálů. Když ve finále Stranger Things zazněli Prince nebo Kate Bush, Gen Z se okamžitě chytila a vrátila několik starších klenotů zpátky do mainstreamu.
U nás podobně fungoval třeba film Vlny, který použil hudbu ze 60. let. Pro mladší diváky to byla často první zkušenost s touto muzikou. Přiznejte se - kdo z vás taky použil Přejdi Jordán od Helenky ve svých stories?
Nostalgie po něčem, co jsme nezažili
Spousta lidí z mladé generace cítí nostalgii po době, kterou nikdy neprožila. Jde o nějakou představu doby, kdy bylo všechno, zdá se, jednodušší. Alespoň nám to dnešní optikou tak připadá.
Dnes je hudba extrémně roztříštěná, protože každý poslouchá něco jiného, hlavně podle toho, co nám servíruje náš algoritmus. Starší hudba vedle toho působí jako něco, co spojuje víc lidí najednou.
Únava z dokonalosti
Taky hraje roli, že současný pop často zní strašně uhlazeně, někdy až sterilně. Starší nahrávky jsou syrovější, mají víc "chyb", víc lidskosti. V době AI, kdy všechno působí přeprodukovaně, zní tahle nedokonalost extrémně fresh.
Podobně to dělají i čeští Gen Z interpreti jako GUFRAU nebo Mat213, kteří vrací do hudby určitou nedokonalost a atmosféru, kterou moderní produkce často vyleští do sterilna.
Těžko říct, čím to celé přesně je. Často slýchám, že už byla vytvořená všechna hudba a že dělat něco originálního je skoro nemožné. Ale pak přijde track jako White Feather Hawk Tail Deer Hunter od Lany Del Rey – zvláštní, skoro freaky zvuk, po kterém v sobě najednou cítíte chuť být taky trochu divnější. To je přesně ta emoce, kterou od hudby chceme: aby nás inspirovala, probudila v nás něco, co tam bylo schované. A to se evidentně pořád může stát.
