Sedíš večer před televizí, scrolluješ Netflixem a přemýšlíš, co by sis tak mohl*a pustit? Výběr je velký, všechno působí zajímavě, ale tebe něco stejně táhne k tomu seriálu, co už jsi viděl*a nejmíň desetkrát? Proč to tak je?
Máš za sebou dlouhý pracovní den, přijdeš domů, převlíkneš se do comfy oblečení a jdeš si něco pustit. Na watchlistu máš nespočet filmů a seriálů, ale čím dýl scrolluješ, tím víc se přikláníš k tomu, že si pustíš nějakou klasiku - seriál, co jsi viděl*a už několikrát. Já osobně ujíždím na svaté trojici HIMYM, Přátelé a Taková moderní rodinka. Jestli se v tom vidíš, tak trust me, you are not alone.
„Stejně jako děti žadoní, aby jim každý večer někdo četl stejnou knížku, nebo poslouchají oblíbenou písničku neustále dokola, mnozí z nás nacházejí útěchu v opakovaném sledování oblíbených televizních pořadů.“
Když jsem vyrůstala, nebývalo obvyklé, že máme 24/7 přístup k filmům a seriálům, které si můžeme do aleluja pouštět dokola. Chodili jsme do videopůjčoven, kroužkovali v TV programech a prosili rodiče, aby s náma v sobotu večer místo detektivky koukali na nejnovější americký blockbuster.
„Známý televizní pořad může diváka či divačku vrátit do doby, kdy ho sledovali poprvé, pokud se jedná o pořad z jejich mládí nebo o obzvlášť šťastné období jejich života, tyto vzpomínky jsou s pořadem spojeny. Toto opětovné propojení může být obzvlášť cenné, když se cítíme ztraceni nebo odtrženi od své identity.“
Koukat na televizi bylo totiž něco speciálního, pro dítě vlastně i neskutečně kouzelného. Takže ve chvíli, kdy člověk začne dospívat a všechno se mění, má jednoduše tendenci vracet se k věcem, co známe, co máme rádi. Nostalgie je podle psychologů důležitá k posílení naší identity. Připomíná nám, kým jsme byli a čím jsme si prošli.
Nedávno jsem zjistila, že mě často uklidňuje i koukání na obyčejnou televizi, na seriály s českým dabingem. Připomíná mi to totiž doby, kdy jsem byla malá a po škole jsem si pouštěla klasický pořady jako Hvězdná válka nebo Beze stopy. A zároveň... pustit si obyčejnou televizi často znamená, že nemusíš dělat „to velké rozhodnutí“.
Oproti tvé*mu poslední*mu ex, tě tvůj fav seriál/film nezklame, a víš, co od něj máš čekat. And that's the whole point. Studie zjistily, že když se mají lidé rozhodovat mezi něčím novým a něčím, co už znají, je pravděpodobnější, že zůstanou u toho známého. Tomuto jevu se říká status quo bias a děláme to proto, že udržování zavedených návyků snižuje riziko stresu nebo zklamání.
Když jsme pod stresem nebo si potřebujeme odpočinout, tak nemáme tu energii dělat rozhodnutí ať už to jsou nějaká velká životní nebo jen na co budeme koukat. Nový seriál nebo film může být nudný, můžou tě štvát postavy, bude to třeba zbytečně tahavý a koukání na něco, co znáš znamená, že budeš mít zero regrets. Když si pustíš svůj fav pořad, víš, jaký to má vibe nebo co tě čeká za zápletky.
„Opakované sledování pořadů, které jste již viděli, vám dává určitou předvídatelnost a kontrolu nad vaším prostředím, můžete si vybrat něco, co bude regulovat vaše emoce za vás, a nemusíte dávat pozor tak pečlivě, jako byste museli nutně dávat pozor u nového pořadu.“
„Postavy a dějové linie často rezonují s našimi vlastními zkušenostmi a vytvářejí pocit sounáležitosti, který může vést k novým poznatkům nebo k novému pochopení našich pocitů.“
V roce 2009 časopis Journal of Experimental Social Psychology publikoval studii, která zjistila, že opakované sledování oblíbených televizních pořadů nám může pomoci cítit se méně osaměle a poskytnout nám pocit sounáležitosti. Kouzlo opakovaného koukání na naše fav seriály a filmy spočívá v tom, že nám poskytují pocit, že jsme součástí komunity, že jsme ve společnosti druhých, aniž by nám hrozilo odmítnutí nebo bychom byli zatížení plánovaním meet-ups.
Nejenže s postavami soucítíme, ale zároveň se můžeme vžít do příběhů druhých, a tak lépe pochopit naše pocity. Zároveň se to všechno děje v klidu a pohodlí našich domovů, bez jakýchkoliv rušivek.
Sama k sobě často přistupuju jako ke svému telefonu, neboli k věci, co má omezenou výdrž a baterku. Přes den se mi kvůli práci, sociálním interakcím a řešením fuckupů baterka vybíjí a většinou, když přijdu domů je na kritickém bodu mrazu a potřebuju něco, co mě nabije. Vždycky jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, ale je běžné, že po náročném tasku vyhledáváme známá fiktivní místa a díky nim se cítíme dobře a nabíjí nás.
Podle výzkumu psychologů z univerzity v Buffalu působí opakované sledování oblíbených filmů jako forma duševní hygieny – lidé se díky němu cítí klidnější a vyrovnanější . Zároveň dochází ke snížení hladiny stresového hormonu kortizolu a zvýšení dopaminu, tedy hormonu spojeného s pocitem radosti a odměny.
Takže pokud máš někdy pocit, že jsi lame, protože pořád koukáš na to samé, tak věř, že nejsi. Je to jenom přirozená reakce na někdy složité časy.