Proč musí být na Wimbledonu všichni v bílém?

Wimbledon je zpět, hraje se jako každý rok v Londýně, a pro mnohé je to IT girl mezi turnaji. Nejstarší, nejprestižnější, a jeden z nejsledovanějších. Jak říká Nikola Bartůňková, vycházející hvězda českého tenisu: „Pro mě v tenise nic neznamená víc.” 

To, že se světová tenisová (i netenisová) elita vrací do Anglie, pozná člověk na první pohled. Wimbledon je totiž okamžitě rozpoznatelný. Pořadatel turnaje All England Club, založený na takzvaném wimbledonském protokolu, si přísně střeží svou viktoriánskou tradici. Hráči a hráčky jsou na kurtu tradičně označováni za „Gentlemen“ a „Ladies“, a ikonický Centre Court, kde mají členové královské rodiny od roku 1922 rezervovaná místa, zůstává dodnes zcela bez reklam.

Nejvíce ale Wimbledon definuje po vizuální stránce dress code. Ten nekompromisně vyžaduje výhradně bílé oblečení - ne off-white, ne beige white, ale jen a pouze perfect white. Mně bílý ootd vydrží bílý tak tři hodiny, a to ještě za předpokladu, že se strategicky vyhýbám kávě. Představa, že v tomhle bílém ootd podávám, returnuju, běhám, skáču, sliduju, a do toho řeším úplně normální lidskou existenci včetně třeba menstruace, působí nerealisticky až skoro dyspoticky. Jsem jediná? A ještě možná důležitější otázka: „proč?“

„Je to prostě tradice”

Při hledání odpovědí jsem nejčastěji narážela na to, že „je to prostě tradice“. Ale kde se vzala? Když si uděláme malou exkurzi k samotným kořenům hry zjistíme, že rané stopy tenisu sahají do dvanáctého století ve Francii, často do prostředí klášterů. Původně se tato hra, neboli jeu de paume, hrála namísto raket holou dlaní. Ke své bližší podobě tenis přivedl anglický král Jindřich VIII, který aktivitu přinesl na královský dvůr. Nechal si na Hampton Court Palace postavit tenisový kurt, který dodnes slouží jako důkaz toho, odkud tenis pochází a komu tak trochu vlastně sloužil.

Na obrázku je vidět historický tenisový kurt z konce sedmnáctého století ve Versailles. It is safe to say, že tehdy patřil tenis především vyšším vrstvám, kterými byla především aristokracie a bohatá šlechta. Tato společnost fungovala podle přísného protokolu a téměř každá veřejná aktivita byla zároveň přehlídkou statusu. (A pak, že Gen Z vymysleli performativnost, lmho.) I tenis se musel co nejblíže přiblížit představám o vznešenosti. Just imagine Princeznu Kate plácat tenisový míček svou vlastní královskou dlaní… Tenis se musel trochu uhladit. Vše, co mohlo narušit obraz vznešenosti, se muselo eliminovat. Třeba i něco tak přirozeného, jako je pot.

Pot, you’re so out

Pravděpodobnost, že se člověk při několika hodinách tenisu zapotí, je poměrně vysoká. Jenže pot byl přesně tím jedním ze strašáků, co tehdejší dáma ani gentleman nesměli. Pot = spodina společnosti. Ve viktoriánské éře výraz „sweated workers“ označoval dělníky pracující v mimořádně náročných a špatně placených podmínkách. Příslušníci vyšších tříd měli působit dojmem, že se práci vůbec nevystavují. Práce nebyla nóbl, ba naopak „nevkusná, někdy až dokonce skandální.” Jakékoli viditelné projevy námahy by byly tedy vnímány jako ohrožení statusu. Nesměly být vidět, a to i při zábavě, jakou byl třeba tenis.

Když se člověk podívá na novodobé vyobrazení aristokracie, je patrné, že bílé oblečení patřilo mezi oblíbené na letní procházky v teplém počasí. Dá se říct, že důvod byl z počátku především praktický. Oblíkaly se materiály, které jsou přirozeně světlé až bílé. Nejčastěji šlo o len a bavlnu, které jsou lehké a prodyšné a v horku tak nabízejí nejpříjemnější způsob, jak se alespoň trochu ochladit. Historické zdroje také uvádí, že bílá také pomáhala s estetickými problémy, v bílé se totiž nejlépe zamaskovaly stopy potu, wink wink. 

Bílá jako kamufláž, a nebo právě naopak? 

Troufám si tedy říct, že právě na tomto kulturním a společenském kontextu pak stavěl i All England Club. Potřeboval tak, aby turnaj byl appealing především pro vyšší třídu. Pot jako známka námahy musel být eliminován. A tak se zavedlo nepsané pravidlo bílého oblečení. Hráči tak nastupovali v bílé od samého začátku, zatímco ženy se k turnaji přidaly až o sedm let později, v roce 1884.

To mi ale upřímně moc nesedí. Jak už jsem psala z osobní zkušenosti, bílé oblečení mi přestane být dokonale bílé během pár hodin, a to ani nemusím odehrát několika setový zápas. Natož na čerstvě posekané trávě, na které se Wimbledon tradičně hraje. Dnes navíc existují speciální prací prostředky na bílé prádlo, šetrné programy v pračkách i odstraňovače skvrn. Ve viktoriánské Anglii nic z toho samozřejmě neexistovalo. Proto se sama sebe musím ptát, byla bílá opravdu jen praktickým způsobem, jak zamaskovat pot?

Bílá jako symbol statusu 

Pojďme se tu, prosím, všichni shodnout, že udržovat bílou bílou není zrovna praktické. Právě nepraktičnost ale také historicky fungovala jako znak bohatství. Stejně, jako jsou dnes trendy capri kalhoty, byly tehdy populární „white collars“. Tyto naškrobené límečky byly ale tak náročné na údržbu, že dokazovaly, že nositelé mají dostatek prostředků na to, aby tuto práci dělal někdo jiný. Bear in mind, praní, natož bílého oblečení, představovalo extrémně fyzicky náročný, často několikadenní proces. Když se tedy na bílém tenisovém kompletu ukázala třeba trávou způsobená zelená skvrna, museli mít hráč či hráčka po ruce připravený tým, basically služebnictvo, ready tyto nečistoty odstranit. 

It is safe to say, že tradice wimbledonského dress codu nevychází jen z estetických důvodů. Do velké míry odráží třídní rozdělení společnosti a, dovolím si říct, i určitou míru pokrytectví. Sorry jako, ale pokud zavírání očí před sportovci a sportovkyněmi, které se potí, není pokrytectví, tak nevím co je. Často zvyklosti, i ve sportu, odkrývají něco daleko hlubšího a komplikovanějšího, než to, že je to prostě jen tradice. 

Tato konkrétní zvyklost se navíc postupně ještě zpřísňovala. V šedesátých letech minulého století se oficiálně vypsala do listiny pravidel Wimbledonu, kdy se turnaj otevřel i profesionálním hráčům a hráčkám z různých socio-ekonomických backgroundů. Z tolerované takřka skoro bílé se stala výhradně pouze bílá.

Tradice vs. Tenisti

To, že tradice se stala skutečnou hvězdou Wimbledonu, neustále potvrzuje i dlouhodobě kritizovaný dress code, který i přes opakované spory s tenisovými hvězdami zůstává nedílnou součástí turnaje. 

Jeden z nejvýraznějších momentů přišel v souvislosti s Andre Agassim, tenisovou legendou, který se v určité fázi své kariéry rozhodl Wimbledon několik let vynechat. Nechtěl se účastnit turnaje, který mu neumožňoval projevit identitu, kterou si na sportovní scéně budoval – výraznou a nepřehlédnutelnou.

V roce 2013 byl například Roger Federer upozorněn na své bílé boty s oranžovou podrážkou. Ačkoli mohl zápas dokončit, do dalších kol už musel nastoupit v jiné obuvi. Podobně Novak Djoković musel před turnajem žádat o výjimku, aby mohl nastoupit s šedým kompresním návlekem na koleno po operaci. Povolení nakonec dostal, ale jen proto, že nebylo možné zajistit jeho „bílou“ variantu.

Tradice vs. Tenistky

To, že ženské oblečení, a ženská těla obecně, jsou veřejností sledována o něco pečlivěji než ta mužská, asi nikoho úplně nepřekvapí. In fact, historicky byly tenistky často pod větším drobnohledem právě kvůli tomu, co měly na sobě.

V roce 2008 byl outfit Marie Sharapove, inspirovaný smokingem, označen za „too cheeky“, jako by i drobný odklon od očekávané ženské elegance automaticky narušoval tradiční představu o tom, jak má ženskost na tenisovém kurtu vypadat. Naopak v roce 2024 byla Marta Kostyuk, dnešní světová třináctka, chválena za set značky Wilson, který měl být inspirovaný svatebními šaty, jako by i sportovní výkon musel být vizuálně ukotvený v určité představě ženskosti.

Ženské spodní prádlo se v rámci wimbledonského dress codu opakovaně stalo předmětem společenské debaty. Například v roce 2017 byla Venus Williams nucena během zápasu změnit podprsenku, protože její růžová ramínka byla pod bílým topem příliš viditelná a vyvolala nelibost v rozhodčích. Historicky řada hráček a osobností tenisové komunity, včetně Billie Jean King, Judy Murray nebo Heather Watson, upozorňovala na to, že přísně bílé spodní prádlo může být pro ženy problematické, zejména v souvislosti s menstruací. Právě na základě těchto diskuzí po několika desetiletích pranic All England Club v roce 2023 pravidla částečně upravil a povolil tmavé spodní šortky, ovšem pouze za podmínky, že nepřesahují délku sukně nebo kraťasů.

Tradice, ale čí? 

Mezi nejsledovanější hráčky dnes bez pochyb patří Naomi Osaka. Bývalá světová jednička je známá především tím, že jako jedna z prvních hráček z Asie vystoupala až na samotný vrchol tenisového žebříčku. Naomi také aktivně mluví o mentálním zdraví v profesionálním tenise a přispívá k rozšiřování povědomí o tomto tématu. And she’s a baddie. Je to žena, která svými outfity odkazuje na svou japonsko-haitsko-americkou heritage.

Mezi její signatures patří mašličky, barevné akcenty nebo jemné floral detaily. Vždy, když se na kurtu objeví, hateři spekulují, „Proč je tak extra?“, „Může takhle oblečená vůbec hrát?” Odpověď je rychlá a jasná, ano, může a je to moc dobře.

Pozornost na sebe, obviously, strhla i tentokrát. Na anglický trávník dorazila v custom outfitu, na kterém si vyhrála Tokyo-based designérka Hana Yagi společně s Nike. Nešokovala ale porušením wimbledonského protokolu, její outfit byl totiž head-to-toe bílý, přesně tak, jak pravidlo vyžaduje. Naomi nastoupila na kurt v outfitu inspirovaném japonskými ceremoniálními šaty. Přebila tak pravidlo vycházející z anglické, viktoriánské a silně uniformní tradice, tradicí svou vlastní, japonskou. Dokazuje nám, jejímu publiku, že uchopení tradic je často eurocentrické, striktní a neinkluzivní. Naomi přináší vlastní kulturní referenci a říká, že tradice nemusí vypadat jen jedním způsobem. A má samozřejmě naprostou pravdu.

Tradice nás všech

A možná je to nakonec celé o tom, že tradice sama o sobě není problém. Wimbledon není „špatný“ tím, že si drží svá pravidla, díky nim je právě tím, čím je. Ale zároveň se ukazuje, že tradice není něco statického. Není to muzeum, ale živý systém, který se nevyhnutelně potkává s tím, jak se mění svět kolem něj. A právě v tom je dnešní tenis zajímavý. Už dávno nepatří jen evropské šlechtě. Patří hráčkám a hráčům z různých kultur a historií, a ti všichni do něj přinášejí vlastní estetiku, styl a reprezentaci. A tak to má být. Protože čím víc lidí v tenisu vidí sami sebe, tím víc lidí tenis třeba začne hrát.