Proč máme tak rádi morally grey characters?

Máme rádi morally grey postavy, nebo jen milujeme jejich potenciál?

„Nezamiluj se do potenciálu.“ Tak zní rada téměř každého samozvaného randícího experta. Ale tohle není o tom, rozebírat naše chyby při výběru partnerů. Dneska se budeme věnovat fikci. Knihám, filmům a seriálům, věcem, kterým dobrovolně věnujeme svůj čas, emoce a někdy i celou osobnost na několik týdnů.

Zdá se mi totiž, že některé postavy musí být dokonalé, aby si získaly naše sympatie, zatímco jiným stačí jednou za čas projevit základní lidskou slušnost.

Když čtu knihu, (je úplně jedno, jak kvalitní nebo nekvalitní literatura to je), nebo koukám na film či seriál, často se dostávám do situace, kdy mě hlavní postava strašně rozčiluje. Morální kompas stranou, chápu, že jsi vyvolený nebo vyvolená, ale už prosím buď chvíli zticha.

Na druhou stranu pak přijde moment, kdy někdo, ideálně oblečený v tmavých barvách, kdo vypadá, jako by se chystal na rave v Berlíně, a kdo celou dobu neukazuje žádné emoce, slitování ani empatii, udělá něco alespoň trochu citlivého nebo dobrého a já se okamžitě zamiluju.

A nejsem sama. Proč teda máme tak strašně rádi tyhle typy postav?

Jednoduchá odpověď by byla, že jsou víc komplexní. Ale to mi dneska nestačí.

Jaký je rozdíl mezi morally grey, anti hero a totálním padouchem?

Ne každá problematická postava je automatically morally grey. A ne každý člověk v černém kabátu je automaticky antihrdina.

"You want me to play the villain? Okay, I'll be your villain."

Perfektní příklad padoucha bude Willem Dafoe. Nebo vlastně kdokoliv další, kdo šel na runwayi Prady v roce 2012. (Jedna z nejlepších fashion show vůbec). Tenhle typ postavy chce moc, chaos, pomstu nebo jen sledovat, jak svět hoří. Nečekáme od něj nic dobrého a většinou ho ani nemáme rádi. Respektujeme ho, bojíme se ho, obdivujeme jeho styl oblékání, ale málokdy mu fandíme.

Pro herce je to zábavné hrát, pro nás je to napínavé sledovat.

Antihrdina je trochu jiný případ. Protože antihrdina je pořád hrdina. Nedělá vždycky správnou věc. Někdy ji dokonce ani nedělá ze správných důvodů. Bývá cynický, sobecký, impulzivní. Není to typ hrdiny, na kterého bychom se mohli spolehnout. Tak nějak mu držíme palce a doufáme, že opravdu udělá tu dobrou věc. Je to někdo, kdo může zpočátku začít jako padouch bez emocí, ale ve finále bojuje za vyšší dobro. Jen jeho cesta k vyššímu dobru není úplně podle pravidel základního slušného lidského chování. Příkladem je fan favorit Damon Salvatore nebo Michael Corleone, který dává svou rodinu na první místo.

V tom případě, kdo je morally grey?

Teď se to začíná celé komplikovat. Morally grey postava totiž není samostatný typ charakteru. Je to spíš morální kompas či nastavení osobnosti. Antihrdinové bývají velmi často morally grey. Jenže ne každý morally grey charakter je antihrdina.

Morálně šedá postava totiž nemusí stát v centru příběhu. Nemusí zachraňovat svět, bojovat za vyšší dobro ani mít vlastní hrdinskou linku. Klidně může být vedlejší postavou, milostným zájmem, spojencem nebo někým, u koho si po většinu času nejsme jistí, na čí straně vlastně stojí. Jen si u nich tak nějak mnohem víc vážíme momentů, kdy se zachovají správně.

Pohybují se na hraně dobra a zla. Dělají špatné věci z pochopitelných důvodů a dobré věci z důvodů, které si neumíme úplně vysvětlit. Jsou vypočítaví a v reálném životě by to často byli lidé, se kterými bychom nechtěli mít nic společného. Mají vlastní pravidla, vlastní motivace a málokdy zapadají do jednoduché kategorie hrdina nebo padouch.

A možná právě proto nás tolik fascinují. Na rozdíl od padouchů v nich vidíme dobro. Na rozdíl od hrdinů v nich vidíme chyby. Nevadí nám, pokud jsou sebestřední, a teatrálnost je u nich téměř očekávaná. Ačkoliv jim držíme palce, nikdy nevíme, jestli se zachovají tak, jak bychom chtěli. Ne vždy se poučí. Ne vždy se změní. Ne vždy stojí na správné straně.

Ale tím, že je to fikce, to bereme jako přirozenou součást příběhu. Romantizujeme si vrahy, manipulátory i sociopaty. Odpouštíme jim zradu blízkých, přátelství s nepřítelem a dáváme jim obrovský kredit i za tu nejmenší laskavost.

Odpouštíme jim, protože jsou hot?

Občas. Nebo spíš vlastně docela často.

Atraktivita totiž ve fikci funguje podobně jako v reálném životě. Charisma, způsob, jakým se oblékají, jak mluví a jak se nesou, ovlivňuje mnohem víc, než si chceme připustit. Můžeme tomu říkat pretty privilege, ale odpustili bychom jim tolik, kdyby vypadali jako náš soused, kolega z účtárny nebo náhodný kolemjdoucí na ulici?

Samotný vzhled ale samozřejmě nestačí. Potřebujeme k tomu ještě komplikovanou minulost, emocionální nedostupnost a pořádnou dávku I can fix him mindsetu. Což nás opět trochu vrací k randění.

Existuje totiž technika zvaná breadcrumbing, kdy vás někdo udržuje v zájmu pomocí malých dávek pozornosti. Nikdy vám nedá dost, abyste si mohli být jistí, ale zároveň dost na to, abyste neodešli. A možná právě proto nás morally grey postavy tolik baví. Fungují na podobném principu.

Jednou udělají něco laskavého. Pak někoho zradí. Na chvíli ukážou zranitelnost. V další scéně se tváří, jako by žádné emoce nikdy neměly. A my jsme neustále v očekávání.

Udělá to správné rozhodnutí? Nebo všechno pokazí? Zachrání je? Zradí je? Přizná konečně, proč se zachoval dobře? Nebo zase vyhraje impulzivita?

Lidé mají vrstvy stejně jako morally grey charaktery

Hrdinové často představují to, čím bychom chtěli být. Padouši to, čím se bojíme stát. Morálně šedé postavy existují někde mezi tím. Chybují, jsou sobecké, někdy se zachovají zbaběle a jindy překvapivě statečně. Stejně jako skuteční lidé.

Nikdo z nás není jen dobrý nebo jen špatný. A možná právě proto máme tenhle druh postav tak rádi. Odráží se v nich lidskost. Připomínají nám, že lidé jsou plní rozporů, špatných rozhodnutí i momentů, na které mohou být pyšní.

Ačkoliv jde o fikci, ve které víme, že není skutečná a že takového člověka snad ani nemáme šanci potkat, působí tyhle postavy paradoxně reálněji než dokonalí hrdinové. Často ukradnou celý spotlight. Navíc nám dávají nám bezpečný prostor prozkoumat vlastnosti, které bychom u skutečných lidí možná neakceptovali.

Máme tady Damona Salvatora, Jacka Sparrowa, Lokiho, Severuse Snapea, Waltera Whitea, většinu postav, které kdy hrál David Tennant a polovinu nejen fantasy knihovny za posledních 60 let.

Což mě vlastně přivádí k jiné otázce.

Proč je většina těchto postav muž?