
Zdroj: Pinterest/ se svolením @dojunomiDnešní filmy nikdy nevypadaly technicky lépe. Přesto stále častěji slýcháme, že působí sterilně, uniformně a postrádají atmosféru starších snímků. Může za to skutečně nástup digitálních technologií, nebo jde spíše o vědomé estetické rozhodnutí?
Ještě před několika desetiletími vznikala většina filmů na klasický film. Dnes dominují digitální kamery, které filmařům a filmařkám poskytují výrazně větší kontrolu nad výsledným obrazem. Na rozdíl od klasického filmu totiž nejsou filmaři a filmařky v takové míře vázáni vlastnostmi konkrétního filmového materiálu a řadu aspektů obrazu mohou upravovat až dodatečně. Digitální kamery jim poskytly nebývalou svobodu, zároveň ale proměnily způsob, jakým obraz vzniká. To, co se dříve muselo vyřešit přímo během natáčení, lze dnes často upravovat až v postprodukci.
To se týká i výsledného vzhledu světla a barev. Zatímco dřív byly více určovány podmínkami při natáčení, dnes mohou být výrazně upraveny ještě dlouho po dokončení natáčení.
Samotný přechod na digitální technologie ale nevysvětluje, proč si část diváků a divaček stěžuje, že současné filmy vypadají příliš sterilně nebo uniformně. Moderní kamery totiž dokážou napodobit vzhled klasického filmu překvapivě věrně. Změna nespočívá pouze v technologii, ale také v estetických rozhodnutích.
Pocit, že dnešní filmy vypadají jinak než ty z 80. nebo 90. let, nemusí souviset jen s filmovým průmyslem. Proměnilo se také prostředí, které filmy zachycují. V posledních dvou desetiletích se ve městech po celém světě rozšířilo LED osvětlení, které postupně nahradilo především starší sodíkové výbojky a další tradiční typy veřejného osvětlení.
Zatímco starší pouliční osvětlení vytvářelo charakteristické oranžové nebo nažloutlé odstíny, LED světla produkují jasnější a barevně neutrálnější světlo. Výsledkem jsou noční scény, které působí ostřeji, čistěji a často také méně atmosféricky než ve filmech minulých dekád.
Podobná proměna se odehrála i v interiérech. Domácnosti, kanceláře, obchodní centra i reklamní plochy dnes osvětlují jiné zdroje světla než před třiceti lety. Současný svět je jednoduše jasnější, rovnoměrněji nasvícený a plný digitálních obrazovek, které samy fungují jako zdroj světla.
Netflix look se používá jako označení pro vizuální estetiku, kterou kritici a kritičky spojují s řadou současných filmů a seriálů bez ohledu na to, kdo je natočil. Přestože neexistuje jeho jednotná definice, často označuje pocit, že i žánrově rozdílné filmy, ať už to jsou thrillery, romantické komedie nebo akční filmy, vypadají, jako by prošly stejným filtrem.
Typickými znaky jsou měkké a rovnoměrné nasvícení, minimum výrazných stínů, dokonale čitelný obraz a pečlivě kontrolovaná barevnost. Obličeje bývají nasvícené tak, aby byly dobře viditelné za všech okolností, zatímco obraz působí čistě, uhlazeně a technicky bezchybně.
Pojem Netflix look bývá nejčastěji spojován s produkcemi, které navzdory rozdílným žánrům působí vizuálně překvapivě podobně. Jako příklady bývají uváděny některé netflixové thrillery nebo romantické komedie. Naopak filmy jako Anora nebo Dune ukazují, že digitální technologie samy o sobě nebrání výrazné vizuální stylizaci.
Podle kritiků a kritiček za tím nestojí jediný konkrétní prvek, ale kombinace několika trendů. Vedle digitálních úprav a měkkého osvětlení se často zmiňuje také proměna způsobu sledování filmů. Zatímco dříve byly velké produkce primárně určeny pro kino, dnes musí fungovat také na televizích, noteboocích nebo mobilních telefonech. Obraz je proto stále častěji optimalizován pro streamování a navrhován tak, aby byl snadno čitelný v různých podmínkách a na různých typech obrazovek.
Kritika současného filmového obrazu často vychází z předpokladu, že za jeho proměnou stojí nové technologie. Mnozí však upozorňují, že digitální kamery samy o sobě nejsou problém. Současná technika dokáže napodobit vzhled klasického filmu stejně dobře, jako vytvořit dokonale čistý digitální obraz. Rozdíl proto nespočívá v tom, co technologie umožňují, ale v tom, jakým způsobem se využívají.
Právě proto se v debatách o Netflix looku často objevuje překvapivý argument: na mnoha dnešních filmech pracují stejní tvůrci a tvůrkyně, kteří stáli i za filmy před dvaceti nebo třiceti lety, a pokud tedy současné produkce vypadají jinak, nemusí to být důsledek technologických omezení, ale vědomých estetických rozhodnutí.
Filmový obraz se v posledních letech začal určitých ohledech více přibližovat estetice reklamy. Obličeje bývají nasvícené měkkým světlem, které potlačuje vrásky, texturu pleti i další nedokonalosti. Stíny jsou méně výrazné a obraz působí hladším a čistším dojmem. Podobné principy přitom dlouhodobě využívá reklamní průmysl, jehož cílem není zachytit realitu, ale prezentovat ji v co nejatraktivnější podobě.
Výsledkem je obraz, který je technicky dokonalý a snadno čitelný, zároveň však podle části diváků a divaček ztrácí hloubku a vizuální charakter. Filmy tak někdy připomínají spíše luxusní reklamu nebo obsah vytvořený pro sociální sítě než kinematografii.

Moje Roman Empire je, že často objevím věci ještě předtím, než se stanou mega populární – ale jen proto, že jsem chronically online a mám obsesivní povahu, ne protože mám nějaký šestý smysl na trendy. Furt chodím do kina, miluju The 1975 a konzumuju víc video essays a podcastů, než je zdravé. Ráda vařím – když se mi chce, ne když musím. Mám strach z iracionálních věcí, například z mostů. Moje kamarádka říká, že vypadám dobře v 0.5x, a já jí věřím.