Proč je YouTube můj oblíbený koutek internetu?

Generace, která vyrostla na YouTube

Začnu u té nejpovolanější osoby: Emmy Chamberlain. Jedna z nejvýraznějších představitelek Gen Z několikrát ve svém podcastu zmínila, že od útlého věku sledovala spíš YouTube než televizi a ikonické seriály typu Friends, na kterých vyrůstaly předchozí generace. Myslím, že podobně to má spousta z nás.

YouTube byl naším prvním digitálním koutkem na internetu. Byl to prostor, kde jsme si mohli formovat identitu a vyhledávat ty nejzvláštnější informace o světě kolem nás, nejen o zemi, odkud pocházíme.

Téměř každý si vytvořil vztah k nějakému tvůrci nebo tvůrkyni, jejichž obsah ho v určité fázi života ovlivnil. Já si dodnes pamatuju fascinaci nad videi Lohanthonyho nebo make-up tutoriály, díky kterým jsem se naučila líčit. Ale hlavně to bylo místo, kam jsem se mohla vracet kdykoliv, když jsem se potřebovala na chvíli schovat před světem.

Platforma, kde můžeš být nikým

Na rozdíl od Instagramu nebo TikToku, kde hraje hlavní roli viditelnost a sebereprezentace, je YouTube pro většinu z nás anonymní prostor. Nepotřebuješ si vytvářet profil ani budovat značku. Nemusíš být tvůrcem, stačí jen konzumovat obsah. V digitálním světě, který na nás klade každodenní tlak na výkon a aktivní zapojení, je pozice „pouhého“ pozorovatele nebo pozorovatelky čím dál vzácnější.

YouTube má ještě jednu zásadní výhodu: délku. Na rozdíl od rychlých formátů krátkých videí nabízí možnost ponořit se do obsahu, který trvá dvacet, třicet, někdy i padesát minut nebo dokonce několik hodin. A právě tenhle faktor často dovoluje větší hloubku a soustředění na obsah.

Můj nejoblíbenější formát jsou video essays. Miluju, když někdo věnuje desítky hodin rešerši, scénáři, střihu a výsledek je pak čtyřicetiminutový komentář k módnímu trendu nebo kulturnímu fenoménu.

Často jsou to lidé, kteří nejsou virální, ale mají co říct. Třeba Ashleigh Callaghan, která se zabývá často až humorně hlubokou analýzou nejrůznějších módních fenoménů. Právě to, jak specifická témata si vybírá, dodává jejím videím nezaměnitelný vtip a niche charakter.

Nebo Cierra O’Day, která má pouze něco kolem devíti tisíc odběratelů a přitom jde podle mě o jeden z nejzajímavějších hlasů v módním obsahu na internetu.

Dlouhý formát nás zpomaluje a vybízí k tomu, abychom se soustředili. Což může být s naším attention span oříšek, ale když narazíš na autorstvo, které k tobě skutečně promlouvá, najednou zjistíš, že jsi skoro na konci půlhodinového videa. You made it!

Radost z objevování

Právě o tom to je: když najdeš autora nebo autorku, kteří mají jen pár tisíc sledujících, natáčí ve své ložnici a pokrývají témata, která tě zajímají tak specifickým způsobem, až si říkáš, že mluví přímo k tobě.

Nedávno jsem narazila na esej od autora newsletteru Grandpa’s Book Club, kde popisuje, že si začal vést Google dokument, do kterého si zapisuje všechna média, která během týdne zkonzumoval. Z jednoduchého důvodu: aby si zpětně uvědomil, čím během týdne trávil čas a jaký typ obsahu ho zaujal.

Substack je pro mě v tomhle ohledu něco jako YouTube ve psané podobě.

To je pár důvodů, proč pro mě YouTube zůstává jedním z posledních koutů internetu, kde se dá být offline i při tom, když jsi online.

Takže: co jsi naposledy sledoval*a jen tak pro sebe? Co jsi objevil*a, aniž bys to hned musel*a sdílet dál?