Proč je americký sen evropský sen? A nevyklouzává i nám mezi prsty?

Američané přestali věřit americkému snu

Americký sen bývá často redukován na představu velkého domu na předměstí, několika aut před garáží a exponenciálního kariérního růstu. Ve skutečnosti však vždy šlo o něco mnohem jednoduššího. O přesvědčení, že tvrdá práce přinese lepší život a že další generace bude mít více příležitostí než ta předchozí.

Právě tuto proměnu nedávno rozebíral magazín The New Yorker ve článku The Curious Career of the American Dream. Americký sen podle něj nikdy nebyl pouze ekonomickým konceptem. Šlo především o víru v budoucnost – o představu, že společnost směřuje vpřed a že život dětí bude lepší než život jejich rodičů.

Tato víra však v posledních desetiletích postupně slábne. Rostoucí ceny bydlení, vysoké náklady na vysokoškolské vzdělání, zadlužení domácností i prohlubující se ekonomické nerovnosti vedly k tomu, že část Američanů začíná pochybovat, zda příslib sociální mobility stále platí. Jak upozorňuje New Yorker, americký sen nebyl nikdy realitou pro všechny. Jeho síla spočívala především v tom, že mu lidé věřili. Když se tato víra vytrácí, nezačíná se rozpadat jen ekonomický model, ale i jedna z nejdůležitějších součástí americké identity.

K proměně amerického snu navíc nepřispívají pouze ekonomické faktory. Spojené státy byly po většinu 20. století mimořádně úspěšné v šíření vlastní kultury a hodnot. Hollywood, hudba, televize i později internet pomáhaly vytvářet obraz Ameriky jako země svobody, individualismu a neomezených možností.

V posledních letech však tento obraz dostává trhliny. Politická polarizace, kulturní války nebo debaty o reprodukčních právech, migraci či svobodě akademických institucí vedly k tomu, že část veřejnosti začíná Spojené státy vnímat jinak než dříve. Pokud byl americký sen jedním z nejúspěšnějších kulturních exportů moderní historie, dnes už není samozřejmé, že mu lidé doma i v zahraničí věří se stejnou samozřejmostí jako dříve.

Právě ve chvíli, kdy tento příběh ztrácí část své síly, začíná se pozornost některých Američanů obracet jinam. Stále častěji na místo, které bylo po většinu moderních dějin vnímáno spíše jako starý svět než jako vzor budoucnosti: na Evropu.

Evropa jako nová fantazie

Pokud americký sen dlouho představoval příběh o individuálním úspěchu, evropský ideál byl postaven na trochu jiných základech. Zatímco Spojené státy zdůrazňovaly svobodu jednotlivce a možnost vybudovat si vlastní budoucnost bez ohledu na původ, evropské státy po druhé světové válce postupně budovaly model založený na větší míře sociální ochrany, veřejných službách a kolektivní odpovědnosti.

Dostupné zdravotnictví, veřejné školství nebo delší rodičovská dovolená nejsou v evropském kontextu vnímány jako výsady, ale jako součást společenské smlouvy. Právě tento rozdíl začíná být pro část Američanů stále přitažlivější.

Není proto překvapivé, že se v posledních letech množí články, videa i osobní eseje lidí, kteří Evropu vykreslují jako alternativu k životu doma. Na sociálních sítích se opakují podobné obrazy: kavárny plné lidí uprostřed pracovního dne, města, ve kterých není nutné vlastnit auto, delší dovolená, veřejná doprava nebo dostupné zdravotnictví.

Nejde přitom jen o konkrétní politická opatření. Za těmito představami se skrývá odlišná filozofie života. Zatímco americká kultura bývá spojována s výkonem, ambicemi a neustálým posouváním hranic, Evropa je v očích mnoha Američanů symbolem společnosti, která dokázala lépe vyvážit osobní svobodu s určitou mírou jistoty.

Možná právě proto dnes část Američanů nehledá v Evropě pouze nový domov. Hledá alternativní představu o dobrém životě. Neobdivuje nutně Evropu takovou, jaká skutečně je, ale jako symbol.

Evropa, kterou si mnozí Američané idealizují, je do značné míry produktem poválečného sociálního státu a desetiletí ekonomického růstu. Modelu, který dnes čelí vlastním problémům.

Nevyklouzává nám evropský sen mezi prsty?

Ve chvíli, kdy část Američanů začíná obdivovat Evropu jako symbol stability a kvalitního života, sami Evropané si stále častěji kladou otázku, zda o tyto výhody postupně nepřicházejí.

Kontinent čelí válce, rostoucím životním nákladům, bytové krizi, stále častějším vlnám veder i sílící podpoře krajní pravice. Optimismus, který provázel Evropu po většinu druhé poloviny 20. století, už zdaleka není samozřejmostí. Stejně jako Američané začínají pochybovat o americkém snu, i část Evropanů přestává sdílet přesvědčení, že příští generace se budou mít lépe než ta současná.

Neopustil ale tento pocit vlastně celý svět? Místo toho, abychom se dívali do budoucnosti s nadějí, se stále častěji nostalgicky ohlížíme zpět.

Naděje však umírá poslední. A přestože Evropa není dokonalá a její problémy jsou velmi reálné, jen těžko bych si představila jiné místo, kde bych se chtěla narodit a žít (a to jsem se skoro narodila ve USA).