Přihlášení se k heyfomo
Osobní útoky, ekonomický tlak a překvapivě silná autonomie. Co odhalila světová studie o českých médiích?
Světová studie Worlds of Journalism Study (WJS3) opět přinesla nový obraz podmínek, ve kterých dnes české novinářstvo pracuje. Co tyto výsledky vypovídají o současném zdraví naší mediální krajiny?
Worlds of Journalism Study (WJS3) je největší světovou komparativní studií zaměřenou na pracovní podmínky v tomto oboru. V nejnovější vlně se ho účastnilo více než 32 000 novinářek a novinářů ze 75 zemí, včetně České republiky. Výzkum sleduje, kdo v médiích pracuje, jaké má novinářstvo podmínky a jak vnímá svou profesi. Českou část výzkumu zpracoval tým výzkumnic a studujících z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK.
Osobní útoky a nejistota v profesi
Většina českých novinářů a novinářek nečelila právním krokům mířeným přímo proti nim, ani fyzickému násilí. Za největší hrozby označují osobní útoky, nátlak, zpochybňování profesní integrity a nenávistné projevy.
Téměř 38 % českého novinářstva se obává, že pachatelé a pachatelky útoků na novinářstvo zůstanou nepotrestáni, 16 % uvádí obavy o své emoční a mentální zdraví, 10 % se bojí ztráty zaměstnání v médiích a téměř 3 % se obávají o své fyzické zdraví.
Ve srovnání se světem sice není česká žurnalistika vystavena tak vysokému fyzickému ohrožení, ale tlak je zřetelný - zejména v online prostředí, které umožňuje rychlé šíření nenávisti. Docentka Alice Němcová Tejkalová, která byla hlavní řešitelkou českého výzkumu a členkou výkonného výboru celé světové studie, zároveň upozorňuje, že nejde jen o jednotlivce. Atmosféru formuje také to, jak se k novinářstvu chovají politické elity.
„Když lidé vidí, že i nejvyšší představitelé státu útočí na novináře, nebo to aspoň nijak neodsoudí, posouvá to hranice toho, co si lidé myslí, že ještě mohou.“
Dalším zásadním problémem je ekonomická nejistota. Zatímco v letech 2012-2014 bylo 86 % novinářstva na plný úvazek, v současné vlně je to už jen 65 %. Prudce narostl počet freelancerů, kteří mají méně stability i nižší finanční jistotu.
„V České republice příjem v žurnalistice neroste tak rychle jako průměrná mzda. To je něco, co si opravdu myslím, že stojí za povšimnutí. Novinařina už vlastně v rom roce 2012-2014 nebyla úplně ideálně průměrně placená, a tenhle rozdíl se oproti té průměrné mzdě ještě prohlubuje...“
Téměř polovina českého novinářstva si musí přivydělávat mimo obor. To podle studie i Tejkalové zásadně oslabuje stabilitu redakcí i kvalitu jejich práce.
Autonomie jako silná stránka, ale i skryté riziko
Jedním z nejpřekvapivějších výsledků je vysoká míra vnímané redakční svobody.
82 % novinářstva má možnost ovlivnit podobu svého textu a 77 % si vybírá vlastní témata. Je potřeba ale brát zřetel na dvě důležité nuance:
a) Autonomie možná vzniká i díky „volnosti“ novinářstva v médiích.
„Klesl počet lidí na plný úvazek a výrazně narostl počet freelancerů. A možná právě proti cítí novináři větší autonomii - mohou se víc specializovat a vybírat si, co dělat.“
To ovšem může znamenat, že autonomie stojí spíš na individuální flexibilitě než na pevných redakčních strukturách. Tento model je zároveň finančně nestabilní a dlouhodobě neudržitelný. Čím víc lidí pracuje na volné noze, tím víc je systém náchylný k ekonomickému oslabení.
b) Vnímaná autonomie není totéž co skutečná systémová svoboda.
„My neměříme to, jak skutečně novináři pracují, ale to, co nám reportují, že dělají. Takže vnímání té autonomie je vnímání vlivu na sebe, a tak vnímání bezpečnostních rizik není regulérním měřením bezpečnostních rizik a tak dále,“
Jinými slovy - výsledky měří to, co novinářstvo vnímá, ne nutně to, jak realita opravdu vypadá. Tato data je tedy potřeba číst opatrně. I když se novinář*ka subjektivně cítí svobodně, systém může být zranitelný, a to třeba politickými změnami. Případně respondenti mohou odpovídat jinak, než se skutečně cítí, aby se ochránili. Podle Tejkalové k takovému chování (v rámci tohoto výzkumu) u nás však běžně nedochází.
„U nás se novináři a novinářky standardně k auto cenzurnímu chování neuchylují, protože je u nás svoboda médií opravdu pořád velmi vysoká, ale v autoritářských zemích je to jedno z témat, které se v kvalitativních výzkumech objevuje jenom do určité míry, nebo musíte přistupovat k datům s respektem, protože když vám člověk řekne něco, co by ho mohlo profesně ohrozit, tak má problém. Takže musíte počítat s tím, že tam je nějaká míra autocenzury.“
Chceme-li si autonomii udržet, média musí oslovit nové publikum. Bez stabilního a rostoucího publika, zejména mladého, budou česká média dál ekonomicky oslabovat. A právě ekonomická slabost je jedním z hlavních faktorů, které z dlouhodobého hlediska ohrožují i svobodu a nezávislost redakcí.
„Základ je začít mnohem víc cílit na mladší publikum. Vytvořit obsah, který je pro mladé relevantní - nejen zábavný, ale skutečně informačně důležitý. Buď mladé získáte, nebo je ztratíte tím, že je neoslovujete,“
Nejde jen o doporučení, ale strategii přežití médií. Mladí lidé dnes běžně platí za online obsah (hudba, video, hry), pokud jim je tedy nabídnut mediální obsah, který chtějí konzumovat, zaplatí si i za něj. Pokud média nezískají jejich důvěru, přijdou o spoustu potencionálního předplatitelstva, díky kterému by bylo možné držet kvalitní redakce.
Autonomie tedy není jen záležitostí redakční kultury. Souvisí přímo s tím, jestli bude existovat publikum, které tu autonomii umožní financovat.