Ondra Mánek: Možná jednou skončím v kavárně za pultem a budu dělat baristu

Čím jsi chtěl být jako dítě?

Učitel. Když jsem byl malej, tak jsem vyráběl takovej arch známek, kde jsem dětem bodoval různý předměty a pak dělal fejkový vysvědčení, to mě hrozně bavilo. Ani nevím, kdy mě to přešlo, ale asi v patnácti.

V roce 2020 jsi získal na juniorském MS v biatlonu tři stříbrné medaile, na prosincových závodech v Itálii jsi byl sedmý, pátý a třetí. To jsou velké úspěchy. Jak ses k biatlonu vůbec dostal?

Od tří let jsem jezdil na běžkách a pak mě k biatlonu jako takovému přivedl děda, když mi ve dvanácti pořídil vzduchovku. Začali jsme spolu střílet na zahradě, protože už mi lyžování přišlo moc monotónní a chtěl jsem nějakou změnu. Půl roku na to jsem závodil a sbíral první úspěchy, tehdy ještě jako žák v Česku. Zárodek ve mně byl nejspíš už odmala – pořád jsem si hrál s lukama nebo na různý filmový postavy, na Xenu, Pána prstenů a Avatara. Takže se to nakonec všechno spojilo dohromady a asi to tak mělo bejt.

Hrál nějakou roli i fakt, že jsi vyrůstal na Šumavě, v blízkosti hor?

Myslím, že velkou roli měly hlavně tehdejší úspěchy Gábiny Soukalový, která v tu dobu (kolem roku 2013) sbírala medaile. Pro mě to bylo takový první nakousnutí toho sportu. A myslím, že spousta dnešních dětí, který jsou na tom stejně jako já – je jim dvacet a jsou v juniorský reprezentaci – je výplodem úspěchů Gábiny. Osobně bych se asi k biatlonu bez ní nedostal. Možná by mě to ani nenapadlo, ale protože měl tehdy biatlon obrovskej boom, přivedlo mě to k tomu. Navíc moji rodiče vrcholově sportovali, takže mi nezbylo nic jinýho než sportovat taky.

Vrcholový sport s sebou nese i hodně cestování. Baví tě to?

Bydlím na Šumavě, tréninky máme většinou v Jablonci, kde je centrální příprava. Takže jsem pět dní v Jablonci, potom dva dny na Šumavě a z toho ještě musím stihnout bejt nějaký dny v Praze. Toho cestování je hrozně moc. Lidi, co nesportujou, si to podle mě vůbec neumí představit, ale mě to baví.

Jak tohle brali učitelé na střední? Vycházeli ti vstříc?

Byl jsem ve Vimperku na sportovním gymplu, kde jsou podmínky asi nejlepší v republice. Mají individuální plány rozřazený do A, B a C. Od prváku do čtvrťáku jsem měl áčko, což znamenalo, že mě učitelé bez domluvy nesměli zkoušet a nepsal jsem žádný testy. Všichni mi ale, až na výjimky, vycházeli vstříc. Pro ně bylo navíc super, že jsem reprezentoval školu, která byla ve všech rozhovorech zmíněná, takže tam pak na týhle bázi přišla spousta sportovců.

Kde bereš motivaci na ranní vstávání a trénink v zimě?

Už je to životní styl a já o tom moc nepřemýšlím. Zároveň mám rád i pomalý rána, který si můžu tak jednou nebo dvakrát do měsíce dát, to mě vždycky hrozně nabije. Ale život bez sportu si nedovedu představit.

Máš nějakou ranní rutinu?

V lednu jsem si pořídil poloprofesionální kávovar, takže každý ráno dělám kafe. Teď ho mám teda rozbitej, takže musím používat automatickej, ale jinak mám hrozně rád ten postup. Odvážit si kafe, našlehat mlíko, to mě fakt baví. Teď se taky snažím ráno hned po probuzení nekoukat na telefon, což mi šetří dost času.

Jak vypadá tvoje zimní a letní příprava?

Začal bych tím, že jedinej volnej měsíc v roce je duben. Od května do září probíhá suchá příprava a hodně jezdíme na kole, běháme a používáme kolečkový lyže, který simulujou jízdu na běžkách. V květnu a v červnu jsme většinou v Česku, v červenci, srpnu a září pak začínáme jezdit na soustředění do zahraničí.

Od října do prosince jsme už na sněhu s tím, že v prosinci se začíná závodit. Myslím, že od května do teď jsem byl doma maximálně tři tejdny. Kromě neděle mám každej den čtyři hodiny tréninku a do toho musím zařadit i regeneraci, která je dost důležitá.

A jak vypadá tvůj odpočinek?

Pro mě je odpočinek i to, že si lehnu. Taky hodně vařím nebo pomáhám rodičům se zahradou. Občas to proložím saunou nebo bazénem.

Na Instagramu máš 30K followers. Jak vnímáš svůj vliv? Cítíš nějakou zodpovědnost?

Nějakou zodpovědnost musí vnímat asi každej, pokud není třeba účastník LikeHouse. Na mě tyhle lidi působí tak, že si zodpovědnost úplně neuvědomují. Například když dávají na stories, jak jezdí 150 kilometrů v hodině. Já jsem takovýho chování odpůrcem a vždycky mě naštve, protože ačkoliv si to jejich sledující zatím neuvědomujou, bude jim to pak připadat normální. Jsem zastáncem toho, že lidi, co si tohle dovolí (především ti, co mají stotisícový účty), by měli být finančně postiženi.

Svůj vliv vnímám, například když na Instagramu něco doporučím a lidi si to fakt jdou koupit, ale snažím se s tím vědomě pracovat. V dnešní době je těžký tvořit dobrej instagramovej účet, kterej bude prodávat a lidi mu budou důvěřovat. Myslím si, že za tím musí bejt příběh, jinak lidi reklamy žrát nebudou. Musí to bejt dobře vybalancovaný. Navíc je složitý sám sebe nacenit a říct si o odpovídající odměnu. Hrozně moc lidí se podceňuje, vystačí si s málem, ale ve finále tím podkopávají cenu influencerů na trhu.

Na sítích jsi dost upřímný. Dostáváš za to někdy hate?

To jsem, možná až moc! Ale musím zaklepat, mně chodí jeden hate za měsíc. Moje publikum už je zvyklý, že jsem kontroverzní a upřímnej, ale zároveň mi přijde, že je to baví. Sleduje mě jen 10 % chlapů, jinak samý ženský, ale jsou skvělý. Hodně mě sledujou maminky a ty jsou nejlepší, protože mají rády slevový kódy, který jim dávám. Jsou doma na mateřský, takže hodně na telefonech a jsou mi nejlepším publikem. Určitě bych neměnil.

Porovnáváš se s ostatníma?

Ačkoliv se snažím neporovnávat, tak mi přijde, že člověk se vždycky podvědomě trochu porovnávat bude. Ne veřejně, ale v hlavě to pořád je. U mě to jsou třeba sportovci z mojí kategorie, kteří jsou namakanější.

Koho rád sleduješ na Instagramu?

Hlavně lidi, za kterýma je příběh. Třeba:

@stibrovicnikolka
@a.n.d.u.l.a
@jirkakral
@shopaholicnicol
@terihodanova

Sleduju i pár zahraničních sportovců. Ale obecně potřebuju příběhy, bez nich mě lidi prostě nebaví.

Teď jsi začal znovu natáčet na YouTube. Jak tě to napadlo?

Přijde mi, že je můj život hrozně zajímavej na rozdíl od nějakejch youtuberek, který vaří z vody a nemají co předat. Navíc tady v Česku nikdo ze sportovců kromě Báry Votíkový takhle nenatáčí, tak jsem si řekl, že to zkusím. Nejsou zatím takový ohlasy, jaký jsem čekal, ale myslím, že všechno má svůj čas a jednou by se to mohlo chytit. Ale teď mě YouTube baví a uvidíme, jaký ovoce přinese.

Co na tvoje natáčení říkají ostatní z týmu?

Na začátku jim bylo natáčení nepříjemný, protože byli zvyklý jenom na stories. Ale myslím, že si to časem všechno sedne a za chvíli budou v pohodě. Mně bylo ze začátku třeba nepříjemný točit se před lidma, ale člověk se otrká a zvykne si.

Jsi teď na nějaké vysoké škole?

Jsem na nástavbě střední školy, takže v květnu budu dělat druhou maturitu. Studuju marketing, ale jsem tam spíš jen abych někde na ten rok byl. Pak se budu rozhodovat, co dál. Zatím si ale nedovedu představit, jak bych stíhal sport, Instagram i školu dohromady.

Máš nějakou představu, co bys chtěl dělat po kariéře sportovce?

Budu ještě dva roky junior, pak mě čeká přechod do dospělejch. Nechávám tomu volnej průběh, protože zatím ani nevím, jestli bych chtěl po juniorech pokračovat. Život sportovce je psychicky a fyzicky náročnej, člověk toho má někdy dost a říká si, jestli mu to za to stojí. Pak přijde úspěch, kterej ho zase nakopne, ale je to opravdu dřina. Takže zatím nevím, co se mnou bude. Možná jednou skončím v kavárně za pultem a budu dělat baristu. To mě láká hodně, otevřít si něco svýho. Ale trochu se bojím, že je toho dneska až moc.

Chtěl bys žít v budoucnu v Česku nebo v zahraničí?

Chtěl bych žít na Šumavě. Moje kamarádka bude asi v Itálii, rád bych za nima jezdil, možná bych si tam něco časem pořídil. Kmenový sídlo ale určitě chci mít na Šumavě a v Praze pak z pracovních důvodů taky něco.

Co tě čeká v nejbližší době s biatlonem?

Teď jedeme na soustředění do Nového Města na Moravě, kde bude i první českej pohár. Pak jsou závody v Rakousku, potom mistrovství Evropy ve Slovinsku a na konci února nás čekají nejdůležitější závod – mistrovství světa v USA. Na to se budu hodně připravovat, je to vrchol sezóny a omezím i dojíždění do Prahy. Nechci nic riskovat – kdybych chytil covid jako loni, tak už se asi zblázním.

Mám pro tebe na závěr ještě pár fun otázek. Let's go! 🚀

Jaká jedna věc ti nikdy nesmí na cestách chybět?

Asi kartáček na zuby. Už se mi několikrát stalo, že jsem si ho musel kupovat. A taky čočky! Mám na oku, kterým zaměřuju při střelbě, asi čtyři dioptrie, takže když si zapomenu čočky, je to šílený.

Jakou písničku máš teď on repeat?

Jednu od italskýho interpeta, teď nevím, jak se jmenuje (Shade, pozn. redakce). Ta písnička se každopádně jmenuje La hit dell'estate.

Jaké je tvoje nejoblíbenější vánoční cukroví?

Linecký, ale musí bejt z pravýho másla.

Jaká je tvoje go-to objednávka v Mekáči?

Dvojitej cheeseburger, tři hermelínky a velká Coca-Cola Zero. Tou to vždycky zakončím. Na snídani croissant s marmeládou s dvojitým espressem z McCafé.

Chceš na závěr něco vzkázat čtenářům?

Doufám, že je počteníčko bavilo! A ať sledujou aktuality na webu heyfomo.cz, protože je super a já si myslím, že by měl mít víc čtenářů, než teď má!