Od irského hrdiny k symbolu problému moderního MMA: Měl Conor McGregor radši zůstat doma? 

Conor McGregor se vrátil do klece oktagonu poprvé po šesti letech. Irský zápasník spolu s dalšími velkými lákadly organizace přilákal na turnaj UFC 329 ohlášených 20 tisíc diváků s celkovou vstupnou tržbou necelých 26 a půl milionů dolarů, to je na přepočet přes půl miliardy českých korun. Jedná se o úplný rekord organizace. 

Ještě víc si ale z Los Angeles odnesl McGregor sám. I přes bleskový finish si vydělal odhadovaných 32 milionů dolarů. To je dost. 

Je to opravdu dost, především když to srovnáme s částkou, 250 tisíc euro, kterou Conor vyplatil jako odškodnění Nikitě Hand. Tu zápasník v Dublinském hotelu po vánočním večírku v roce 2018 znásilnil. Tak ustanovil irský vrchní soud po komplikovaném několika letém soudním procesu. Čtvrt milionu euro není ani jedno procento z jeho posledního zápasového honoráře.

Z kluka, který vyrostl ve skromných poměrech na gangy řízeném okraji Dublinu, vyrostlo jedno z největších jmen současného MMA. Jak se ale z tehdy oslavovaného národního hrdiny stal muž, kterého se dnes zříká nejen irský premiér? A jak honba za finančním profitem může zničit sportovce a sport jako takový? 

McGregor jako symbol naděje:

It takes a village a nikdy bys na svou village neměl*a zapomenout

Když Dana White, majitel UFC, přetáhl v roce 2013 dvacetipětiletého zápasníka konkurenční organizace Cage Warriors do své organizace, věřil, že z Conora může být přesně ta senzace, kterou MMA na začátku desátých let tohoto století potřebovalo. Už tehdy ho znal celý Dublin, což u zápasníků lehčích vah není běžné. Zdál se být připravený vyhrávat, prohrávat a dostat svůj sport tam, kde dneska doopravdy je. A taky, že jo. 

Conor byl do svého posledního zápasu minulý týden schopný zvednout sledovanost turnajů jako nikdy jiný. „The Conor McGregor effect is huge." Deseti tisíce fanoušků z celého světa za ta léta cestovaly, aby svého svěřence viděly zápasit. Conor McGregor je pro mnohé mnohým. 

Jak sám „The Notorious” s oblibou říká: „sky is the limit.” Velký trash-talker, elegán ve smokingu s doutníkem, podnikatel s whiskey, historicky vůbec první zápasník, který získal titul UFC současně ve dvou váhových kategoriích. McGrogor je také Irem celým svým srdcem. 

Když se s ním po jeho debutu v UFC bavil reportér sportovní redakce ESPN, řekl mu, že si je vědom tíhy celého národa na jeho bedrech. Také dodal, že ho to těší a vše, co dělá, dělá pro Irsko. O pár let později, v přípravě na jeden z jeho nejvýdělečnějších zápasů proti legendě boxu Floydu Mayweatherovi, se ho reportér v boxerském klubu na Sherrif Street, jedné z nejhorších čtvrtí Dublinu, kde Conor jako malý začínal, zeptal, co stojí za jeho úspěchem. Conor mu pokorně odpověděl: „not on me own, with my brothers.” Odpověď těžko slučitelná s obrázkem, který máme o zápasníkovi dnes. 

McGregor jako oběť vlastního úspěchu:

Jak Irsko fell out of love s Conorem McGregorem 

Irský sportovní redaktor John Mac Glionn pro Washington Examiner napsal: „McGregor, kdysi oslavovaný jako národní hrdina, nyní ztělesňuje jiný obraz – obraz opilé karikatury, stereotyp, který irského ducha moc nepozdvihuje. Jako Ir si nemohu pomoct a lituju pošpinění McGregorova kdysi zářivého odkazu.”

Ještě před deseti lety Conor symbolizoval pokoru, tvrdou práci, talent a naději. Odevzdanost tomuto sportu je Conorovi neodebratelná. Učeň-instalatér z Crumlinu udělal všechno pro to, aby změnil svůj osud a to, do jaké skutečnosti se narodil. Unikl tolika pastím a překonal tolik překážek, že mám pocit, že poklid a komfort peněz, které po své trnité cestě získal, mu nestačí ke štěstí. Jako kdyby měl potřebu neustálé pasti do svého života přivádět sám. 

Na předzápasové konferenci UFC 329 McGregor přiznal, že se kvůli penězům a slávě na své cestě ztratil. Velká část jeho jmění pocházela z jeho bývalé značky whisky. „Uvedl jsem na trh irskou whisky,“ řekl. „V tom období svého života jsem moc nepil, pokud vůbec. Byl jsem sportovec na vrcholu své formy. Než se nadějete, mám v garáži tisíce a tisíce lahví, které musím prodávat a propagovat.”

Alkohol ale zdaleka nebyl jediným důvodem, proč si Conor McGregor v posledních letech znepřátelil velkou část irské veřejnosti. Vlnu kritiky vyvolaly také jeho tvrdé postoje k migraci. V březnu 2025 se McGregor objevil v Bílém domě při oslavách Dne svatého Patrika, kam dorazil v zeleném pruhovaném obleku a s oholenou hlavou. Mluvčí Bílého domu Karoline Leavitt tehdy prohlásila, že si administrativa „nedokáže představit lepšího hosta“. Jeho vystoupení však vyvolalo ostrou reakci irské vlády, která odsoudila McGregorovy výroky. Premiér Micheál Martin následně uvedl, že jeho slova „neodrážejí ducha Dne svatého Patrika ani názory irského lidu.“ 

Kontroverze kolem jeho osoby se následně promítly i v Conorových politických ambicích. Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že jen zhruba deset procent Irů by McGregora podpořilo jako kandidáta na veřejnou funkci.

Největší ránu McGregorově pověsti však zasadil občanskoprávní spor, který prohrál pouhých osmnáct měsíců před plánovaným „the greatest sports comeback in history.” Irský vrchní soud rozhodl, že McGregor nese odpovědnost za sexuální napadení Nikity Hand, k němuž mělo dojít v roce 2018, a nařídil mu vyplatit odškodnění, již zmiňovaných 250 tisíc euro.

Případ se k soudu dostal poté, co irská prokuratura odmítla zahájit trestní stíhání kvůli nedostatku důkazů pro trestní odsouzení. V občanskoprávním řízení je však hranice dokazování nižší. Porota během procesu vyslechla také záchranářku Eithne Scullyovou, která uvedla, že za svou praxi nikdy neviděla tak rozsáhlá zranění a modřiny. 

Po vynesení rozsudku Hand před soudem uvedla, že celý proces odvolání pro ni znamenal opakované trauma. Zároveň vyzvala další oběti sexuálního násilí, aby nemlčely a domáhaly se spravedlnosti. „Dnes se konečně mohu posunout dál a začít se uzdravovat,“ dodala. McGregor však vinu nadále odmítá. 

Všechny tyto střípky z McGregorova života mimo klec jen těžko připomínají obraz pokorného mladíka z rozhovoru z roku 2013. Jeho kontroverze se dnes v médiích objevují stejně často jako vzpomínky na sportovní úspěchy, které z něj kdysi udělaly globálního hrdinu. A právě v tom spočívá největší změna jeho odkazu. Zatímco dříve dokázaly výkony v kleci překrýt jeho excesy mimo ni, dnes už sportovní stránka jeho kariéry podobnou protiváhu nenabízí. Jak si tedy budeme Conora McGregora jednou pamatovat? Jako průkopníka, který změnil podobu MMA, nebo jako bojovníka, jehož vlastní kontroverze postupně zastínily jeho úspěchy?

McGregor jako symptom problému sportu:

Legacy vs. Money 

„Conor McGregor je hotový. Jeho kariéra je u konce,“ napsalo BBC po jeho posledním vystoupení v oktagonu. Návrat irské hvězdy v rematchy proti Maxu Hollowayovi trval pouhých 69 sekund. McGregor sice hned v úvodu zkoušel dva vysoké kopy, ani jeden ale netrefil a skončil na zemi. Po návratu na nohy působil nejistě, a když se začal potácet, rozhodčí Mike Beltran zápas ukončil. Vítězem se stal Holloway, který zvítězil technickým knockoutem. Holloway po konci naznačil, že by si přál třetí vzájemné střetnutí, kdy oba budou zdraví. Já si ovšem myslím, že to je to poslední, co Conor ve své zápasnické cestě potřebuje. 

Dobře, kdykoli McGregor nastoupí do klece, každá sekunda mu vydělává ohromný balík peněz. Co to má ovšem společného se zápasením jako takovém? Chce fanoušek*fanynka skutečně zaplatit vysokou částku za to, aby sledoval*a svého bývalého idola ve chvíli, kdy už nedokáže předvést výkon odpovídající jeho jménu? Nehrozí, že se z vrcholového sportu stává pouze další forma zábavního průmyslu? Nechci ponižovat dovednosti bývalého šampiona, jeho úspěchy mu nikdy nikdo nevezme, ale zranění, těžká rekonvalescence, údajné závislosti na lécích, se projevují i v jeho výkonech. 

Zápasení je totiž extrémně náročné, jak fyzicky tak mentálně. Každý bojovník a bojovnice musí nejprve věřit, že mají schopnosti stát se nejlepšími, aby se jimi vůbec mohli stát. A této víře musí zůstat věrní i po nevyhnutelných porážkách. Prohrává se nejen v zápasech, ale také na trénincích, při shazování váhy, ve sparinzích nebo v osobním životě. Asi nikoho nepřekvapí, že si tak často hledají způsoby jak se s neustálým tlakem a pocitem prohry vyrovnat. Někteří to zvládají díky terapii, někteří už ne tak zdravě, spíše destruktivně.

Příběhů, kdy bojovníci prohráli úplně všechno, je bohužel víc, než je mi příjemné přiznat. Sonny Liston, bývalý profesionální americký boxer, říkával: „kdyby existovala písnička o bojovnících, byla by bluesová, pomalá a smutná.” The Big Bear, jak se boxerovi přezdívalo, skončil po své boxerské kariéře sám, na drogách, jako bezdomovec a ve svých 40 letech tragicky zemřel. 

Zápasníci vydělávají hodně peněz, ale také hodně peněz utrácí. Luxusní flashy životní styl se stal součástí obrazu, který k moderním MMA hvězdám patří. McGregor je toho velkým úkazem. Když mluví o svých čtyřech dětech, s hrdostí dodává, že jim bude schopný dát život, o kterém se jemu ani nezdálo. Právě kvůli pěnezům, které vydělává. Ale kdy mu to bude stačit? 

McGregor jako špatný vzor:

Co to znamená, když zápasníci nepřestávají zápasit? 

McGregorův případ ale zároveň není jen příběhem jednoho bojovníka. Ukazuje širší problém sportovního prostředí, které často nedokáže dostatečně reagovat na kontroverzní případy spojené například se sexuálním nebo domácím násilím. Historie sportu zná řadu příkladů, kdy se hvězdy po závažných obviněních nebo odsouzeních dokázaly vrátit zpět na vrchol, protože jejich sportovní hodnota převážila nad jejich kontroverzemi. Nejznámějším příkladem je boxer Mike Tyson, který se po odsouzení za znásilnění v roce 1992 vrátil do ringu a jeho comeback patřil k nejsledovanějším sportovním událostem své doby. Podobné otázky se později objevovaly i v případě Floyda Mayweathera Jr., jenž čelil několika případům spojeným s domácím násilím.

Nejde přitom nutně o to, že by každý sportovec čelící podobným obviněním měl být navždy vyloučen ze sportu. Problémem je spíše absence jasných pravidel a postupů, podle kterých by organizace dokázaly podobné situace řešit. Za každým takovým případem totiž nestojí jen jméno slavného sportovce a jeho kariéra, ale také lidé, jejichž životy jsou těmito událostmi zásadně ovlivněny. Zatímco bojovník se může vrátit před kamery a znovu získat přízeň fanoušků, oběti často zůstávají s následky, které nezmizí spolu s mediální pozorností. Ve chvíli, kdy popularita, peníze a sledovanost převáží nad závažností samotného případu, vysílá sport nebezpečný signál o tom, že není safe space pro všechny. A to je škoda. Protože by měl být.

Who is Conor when nobody is watching?

Příběh Conora McGregora není jen příběhem jednoho bojovníka. Je to příběh o tom, co se stane, když se sportovní legenda promění v globální značku a hranice mezi výkonem, zábavou a odpovědností se začnou rozmazávat. McGregor navždy zůstane mužem, který změnil MMA a ukázal, kam až může jeden bojovník svůj sport dostat. Stejně tak ale zůstane otázkou, zda cena za tento úspěch nebyla příliš vysoká.

Protože největším vítězstvím sportovce nemusí být vždy titul nebo peníze. Někdy je jím schopnost poznat chvíli, kdy je čas odejít. Jenže právě to může být pro bojovníka to nejtěžší. Nejde totiž jen o to přijmout porážku v zápase. Mnohem těžší může být zjistit, kým člověk je, když už žádný další zápas nepřijde.