Nadčasová přitažlivost 90. let

Poté, co jsem zkoukla všechny zatím vydané díly Love Story: John F. Kennedy Jr. a Carolyn Bessette, mě zavalila velká vlna nostalgie. Nostalgie po něčem, co jsem vlastně ani nezažila (narodila jsem se v roce 2000). Kde se vlastně bere naše obsese s 90s? A proč se k nim neustále vracíme?

Nostalgie pro jednodušších časech

Devadesátá léta jsou první dekádou po pádu železné opony. Atmosféra je ve znamení svobody a vítězství demokracie, což je opak doby konstantních krizí, ve kterých vyrůstáme my. Dává to pocit, že ve vzduchu tehdy byla příjemná směs optimismu a lehkosti. Jako by všechno mohlo být možné.

Optimismus byl patrný i v technologických změnách, které postupně přicházely, a všichni byli v očekávání, co přinesou. Internet začal pomalu proměňovat to, jak spolu komunikujeme, ale mobilní telefony měly na začátku dekády jen ti nejbohatší a jediné, co dokázaly, bylo volat a přijímat hovory.

Nebyla tu touha po third spaces ani pocit jejich nedostatku. Lidé byli součástí komunit, které zaplňovaly bary a kavárny. V době, kdy jsou lidé názorově rozděleni do bipolárních táborů a uzavřeni ve svých echo chambers, je silná touha vrátit se do doby, kdy jsme byli monokulturou. Protože na konci dne nás víc věcí spojuje, než rozděluje, a všichni jsme z toho hašteření unavení.

Zlatá éra Hollywoodu a televize

Devadesátá léta byla jedním ze zlatých období Hollywoodu. S příchodem mnoha nových talentů, jako jsou Quentin Tarantino, David Fincher nebo Richard Linklater, přišla i nová kreativita a nové nápady.

Technologický pokrok nebyl hrozbou pro umělce*kyně, ale nástrojem, díky kterému se daly filmy levněji produkovat a dostat do širší distribuce. Každý žánr zažíval svůj boom.

A stejně to bylo i s televizí. Mnoho z nás se donekonečna vrací k epizodám Přátel nebo Sexu ve městě. Ponoření do jejich nerealistických dějových linek je příjemným únikem od každodenního života a jeho strastí.

It's called fashion darling

Po přepychových a okázalých osmdesátkách přišel obrat k jednoduchosti. Čisté linie, neutrální barvy, slip dresses, rovné džíny a no-makeup make-up. Značky jako Calvin Klein nebo Prada stavěly na myšlence, že méně je víc. Na druhé straně stál grunge. Frontman Nirvany Kurt Cobain proměnil nedbalost v postoj.

Do toho přišla éra supermodelek. Ženy jako Cindy Crawford, Naomi Campbell nebo Kate Moss nebyly jen tvářemi kampaní. Byly celebritami v pravém slova smyslu. Móda se díky nim personalizovala.

„Kam se poděla zábava?“

„No one is fun anymore. Whatever happened to fun?“ ptá se Lexie Featherston, než vypadne z okna do newyorských ulic, a my se ptáme na to samé.

Nostalgie se vždy výrazněji objevuje ve chvílích, kdy je nám společensky těžko, a obzvlášť ekonomicky. „Tenkrát bylo líp“ je velmi oblíbená věta. My prahneme po devadesátkách a baby boomers zase po sedmdesátkách.

Chybí nám víra, že bude líp, a do budoucnosti se nedíváme s optimismem. Může to být, ale lepší bez tohoto mindsetu? A i kdybychom ho měli, bude to stačit?