Může mít člověk moc kamarádů? Proč mi přátelství začalo připadat jako druhá práce

Nedělám nic. Sedím na posteli, telefon leží displejem dolů a mně se nechce ho otočit. Co tam je: pět zpráv, tři pozvánky na pivo, jedna skupinová konverzace, a kamarádka, která se ptá, jestli jsem v pohodě, protože jsem tři dny neodepsala. Jsem v pohodě. Jenom jsem naprosto, totálně vyčerpaná z toho, kolika lidem musím odepsat.

Zní to jako luxusní problém a možná i je.

Praha je malej rybníček

V Praze se všichni znají se všemi. Jdeš do toho jednoho baru na Letný a potkáš tam bývalou spolubydlící, ex kámoše (nebo nedejbože jenom ex), člověka, se kterým jsi zažil*a jednu podivnou noc v roce 2021, a kamarádku kamarádky, která tě sleduje na Instagramu. Sociální síť se tu neroztahuje do šířky, spíš se zauzluje do sebe. A v tom uzlu žiješ ty, s telefonem plným lidí, kterým dlužíš odpověď a svou přítomnost.

Nejde o to, že bych svoje kamarády neměla ráda. Jde o to, že jich je hodně, a s hodně lidmi přichází hodně požadavků na tvůj čas a tvou energii.

Kvantita vs. Kvalita

Čím víc lidí máš kolem sebe, tím víc narozenin, rozchodů, stěhování, existenciálních krizí se na tebe valí. Někdy mám pocit, že se můj sociální život se proměnil ve druhou práci, jenom bez výplaty a s vyšší emoční zátěží než ta první.

A ta práce nikdy nekončí, protože nemá žádné hranice. Šéf ti aspoň řekne, kdy končíš domů a můžeš si dát nohy nahoru. U kamarádství to takhle nemusí fungovat. Tam jsi ideálně, pokud si nenastavíš hranice, k dispozici pořád.

Tak vzniká pomyslný sociální dluh. Dlužíš zprávu, návštěvu, dlužíš to, že se zeptáš, jak to dopadlo. A protože lidí je hodně, dluh roste rychleji, než ho stíháš splácet.

Kdo jsi, když nejsi s nikým?

Nakonec mi na tom přišla nejzásadnější otázka, která se mi vloudila do hlavy jednou v pátek, když jsem místo baru zůstala doma a nevěděla, co se sebou.

Kdo jsem, když nejsem s kamarády?

Kdo jsem, když nechodím na to páteční pivo? Kdo jsem, když tři dny nikomu neodepíšu a svět se nezboří? Zjistila jsem, že mi na tuhle otázku dost dlouho chyběla odpověď. Byla jsem hodně úzkostlivá kolem toho, jak reaguju v různých kruzích, ne z toho, jaká jsem, když sedím sama v pokoji a nikdo mě nesleduje.

Nejde jen o to, že mám úplně přetíženej kalendář v telefonu. Spíš o to, jak moc jsme si zvykli všechno sdílet. Rozhodnutí často nejdřív probereme s kamarády, zážitky chceme někomu vyprávět a pocity si navzájem pomáháme pojmenovávat. Na tom není nic špatného, jen se občas vyplatí položit si otázku, co z toho bych udělal*a i tehdy, kdybych o tom nikomu neřekla.

Míň lidí, víc sebe

Nechci se trestat samotou, ani ji nutně nepotřebuju vyhledávat, ale chci ji jako možnost. Nevím, kolik kamarádů je správně. Možná jich můžeš mít dvacet a být šťastný*á, možná dva. Jen jsem zjistila, že od určitého momentu jsem přestala budovat přátelství a začala spravovat síť kontaktů. A mezi těmi dvěma věcmi je obrovský rozdíl.

Kvalita nad kvantitou pro mě v praxi znamená přiznat si, že nepotřebuješ udržovat kontakt s úplně každým, že ticho neznamená ztrátu vztahu a že člověk, který dokáže být sám doma v pátek večer, není smutný případ. Spíš se konečně přestal*a ptát ostatních, kdo je, a zkouší to zjistit sám*sama.

A ano, není to jenom Praha. Možná je to i věk kolem třicítky, kdy se najednou sešly svatby, stěhování a rozchody všech najednou. Je to Instagram, který ti nedovolí na nikoho zapomenout. A taky fakt, že jsme první generace, co si dokáže udržovat kontakt s úplně každým, koho kdy potkala.

Jenže to, že to dokážeme, ještě neznamená, že to je dobrý pro naši hlavu.