Přihlášení se k heyfomo
Museli přes noc dospět, aby přežili. Takto generace Z dokumentuje svůj život na Ukrajině napadené Ruskem
Ukrajinská generace Z sdílí svůj život na sociálních sítích, mezi blackouty, sirénami a cestováním s jedním kufrem. Videa o každodennosti, jídle od babičky, nostalgických objevech i sarkastických poznámkách o válce ukazují, jak se dá uprostřed toho všeho žít.
„Jediné místo, kde se cítím bezpečně během války, je v zemi, kde válka probíhá.“
„Pořád mám pocit, že jsem na špatném místě. Hodně cestuji, ale v poslední době mi připadá, že žádné místo není dost dobré. Dlouho jsem nemohla přijít na to, proč chci tak rychle spěchat domů. A pak je tu ten vztek. Hluboký vztek, když sleduji lidi žít jejich normální životy. Mohou být naivní, zůstat mladí a stěžovat si na triviální věci, zatímco lidi doma musí přes noc dospět jen proto, aby přežili. Jednou večer jsem viděla ohňostroj. Věděla jsem, že jsou to jen ohňostroje, ale celé tělo se mi napjalo. Dva roky stíhaček nad hlavou jen tak nezmizí jen proto, že změníte lokaci. Po cestě domů jsem se zastavila v Krakově. Když jsem procházela čtvrtí, kde jsem dřív žila, uviděla jsem na budově nápis: „Free as f*ck“. A tehdy mi to došlo: nemůžeš utéct válce. Válka se neděje jen kolem mě. Nosím si ji všude s sebou, jako by byla součástí mého těla. Je schovaná v tom, jak vnímám zvuky, jak se orientuji v prostoru, jak vstupuji do budov. Když se mě někdo zeptá, proč se nepřestěhuji někam, kde je bezpečno, odpovídám: tu válku si nesu s sebou. Procházím se po Barceloně a jsem rozpolcená. Měla bych být vděčná, že si můžu užít přestávku. Ten klid. Místo toho cítím vinu, protože zatímco jsem v bezpečí, moji lidé se doma vzpamatovávají z nočních útoků. Ty zvuky, které mě děsí, nejsou jen ozvěnou traumatu. A lidé kolem mě to chápou, protože neseme stejnou zátěž. Došlo mi, že se mimo domov se budu vždy cítit jinak.“ — @sokolinka2.0
Virtuální deníčky nejen Generace Z
Příběh @sokolinka2.0 není nijak výjimečný. Podobné věty dnes sdílí tisíce mladých Ukrajinců a Ukrajinek. Na sociálních sítích vznikají tiché, syrové deníčky každodennosti. Píšou o tom, jak jdou do práce nebo do školy. Jak uprostřed dne vypadne proud. Jak je letošní zima krutá a topení často nefunguje. Jak jim doma zamrzlo schodiště. Pro ně je to běžná realita. Pro nás něco, co si dokážeme představit jen velmi obtížně.
A přesto tma život jde dál. I když je válka.
A jak probíhal Nový rok v Kyjev? Žádné davy. Žádné odpočítávání. Žádné světelné exploze na obloze. „Každé hlavní město teď burcuje radostí a světlem. A tady je ticho. Právě teď rodiny poslouchají, jestli slyší drony, místo toho, aby poslouchaly ohňostroje. Silvestr má být o radosti a oslavách. Tady je to o tom přečkat noc.“ — @caolanrobertson
„Co mě překvapuje na Ukrajině?“ ptá se ve svém tiktokovém deníčku @valerisssh. I během války pracují lidé se zdravotním postižením. Někteří přišli o končetiny. Přesto zůstávají součástí běžného života. Lidé tu dál slaví Velikonoce, masopust i další svátky. Ne jako popření reality, ale jako způsob, jak si uchovat kontinuitu a pocit normálnosti. Hudební festivaly přináší radost.
Aplikace na to, kdy funguje elektřina
,,Máme aplikaci, která nám ukazuje, kdy půjde elektřina. A to jsem ještě jedna z těch, co mají štěstí. Jsou tu lidé, kteří ji nemají i několik dní,“ říká @yep4andy na svém tiktokovém profilu.
Ve svých videích ukazuje, jak jde život dál. Sdílí oběd od babičky, nostalgické produkty, které znovu objevuje v obchodech, i drobné tipy, jak si usnadnit každodennost během blackoutů. Jak si dala po dlouhé době fastfood. Jak moc se ten fastfood liší od toho, na který je zvyklá z jiných zemí. Jak šla koupit pomeranče. Jak babička na kamnech upekla koláč. Mluví o tom, jak si nabít všechna zařízení ve správný čas, jak si rozvrhuje den podle hodin, kdy proud funguje.
Připomíná, že identita se nevypíná spolu s elektřinou. S humorem. Ne protože by se chtěla situaci vysmívat, ale protože je to přirozený ochranný mechanismus generace, která dospěla přes noc.
„Další kulturní šok,“ říká @ucanspeak.project. „Po velké sněhové bouři ve Lvově, která trvala více než týden, zatím nikdo sníh nesklidil. Na chodnících je skoro 13 cm sněhu a ledu a je to strašně kluzké. Nejde jen o chodníky. Některé silnice jsou na tom stejně. Je to nebezpečné, hlavně tady v Evropě, kde musíme hodně chodit, narozdíl třeba od Kanady.“
Tyhle virtuální deníčky ukrajinské Gen Z nejsou jen záznamem války. Jsou záznamem života, který pokračuje dál, i pod útoky sousedního agresora.
