Prohráli 1:7 a stejně jsou vítězové. Chápeme celou dobu špatně, co je skutečné vítězství na MS?

Kdekoliv na světě, fotbal je pro všechny stejný

Čtyřicet osm zemí, mezi nimi i Česko, více než sto zápasů a turnaj, který odhadem nějakou formou zaregistruje až šest miliard lidí. Imagine! Skoro tři čtvrtiny celé planety se byť na moment zastaví, aby sledovaly, jak se dvaadvacet hráčů honí za jedním míčem. Sama se musím smát, jak triviálně to vlastně zní. Jak může fotbal, tak jednoduchá hra, mít pozornost skoro celého světa? 

Možná právě proto, že je tak jednoduchá. Stačí míč a kousek prostoru. Ať jsi na pláži v Brazílii, na prašné ulici v Nairobi nebo na betonu v Praze, pravidla jsou stejná. Hrát ji může skoro každý a pro některé je to taky jediný způsob, jak změnit svou realitu. Vstupenka za něčím lepším. Fotbal může také pro spoustu národů být momentálně jediným důvodem k úsměvu, jak popsal Mutasami, obránce Demokratické republiky Kongo. 

Vítězové, aniž by cokoli vyhráli

Speaking of Demokratická republika Kongo, měla bych zmínit, že se pro mnohé stali vítězi ještě než vůbec kopli do míče. Hlavně teda pro nás fashion baddies, protože ty jejich příjezdové outfity??? Wow. Perfektně střižené obleky, leopardí detaily a střevíce, které vypadaly spíš jako runway než příjezd na stadion. Celý look nebyl jen o stylu, ale i o silné symbolice. Návrhář Alvin J. Mak se inspiroval konžskou subkulturou La Sape, která spojuje sebevyjádření s elegancí. Věří, že oblečení může být něco víc – postoj, hrdost a forma vzdoru. Právě díky tomu, že se rozhodli hrdě ukázat přesně odkud pochází, paparazzi, fotografové a reportéři na letišti v Texasu přivítali hráče jednoho z nejchudších států MS jako největší hvězdy.

I v tom je tenhle šampionát vlastně trochu absurdní. Na jednom hřišti se proti sobě můžou postavit superstars jako Messi nebo Ronaldo, kteří vydělávají na několik zajištěných generací dopředu, a zároveň fotbalisté menších reprezentací, jako je třeba Demokratická republika Kongo, kteří si musí vedle fotbalu přivydělávat. Rozdíl světů ale není vidět jen na hřišti. Nejsou to jen hráči, kdo tvoří reprezentaci, ale i lidi na tribunách – často z úplně jiných poměrů, s úplně jiným zázemím a úplně jiným vztahem k tomu, co pro ně fotbal znamená.

Mistrovství (opravdu celého) světa

Na MS se tak utkávají nejen národní týmy, ale i historie, tradice a úplně odlišné sociální a ekonomické reality. A my to celé sledujeme z první řady – jako takový taste test toho, jak se asi žije jinde. Někdy dost vzdáleně, jindy překvapivě podobně.

Tak si říkám, je MS ve fotbale vůbec o fotbale? Určitě ano. Ale zároveň i o reprezentaci. Je to jeden z mála momentů, kdy se svět na chvíli potká na jednom místě, aby si lidé alespoň symbolicky pohlédli do očí a připomněli si, že i přes všechny rozdíly žijeme na stejné planetě. Jak řekl prezident FIFA Gianni Infantino, jde o „the greatest show on earth,” a všechno tohle jenom právě díky tomu, že se dvaadvacet hráčů honí za jedním míčem.

Česko (do)reprezentovalo

Je to tak, Česko je out. Po dvou prohrách a jedné remíze ve skupině jedeme z MS ve fotbale domů. Lidé to online, jako vlastně dneska všechno, ostře hatují. „Czechia failed,” píše Radio Prague International. „Češi se odplížili. Nikdo si za pár let nevzpomene, že tohoto mistrovství byli součástí,” překládá komentář anglického The Guardian český sportovní server. Pardon, ale není tohle docela too much? Like, chill, babes, byli jsme ve skupině s Mexikem v Mexiku. A nebyli jsme zrovna velkými favority, nebo? 

Česko se historicky na MS ukázalo jen dvakrát. (Když nepočítáme, kdy jsme na to se slovenskými bratry šli společně.) Poprvé od rozpadu Československa jsme si v roce 2006 zahráli v Německu. „Češi na šampionátu končili smutní.” Tehdy, stejně jako letos, se reprezentaci nepodařilo proměnit očekávání fanynek a fanoušků, kteří doufali, že relativně hratelní soupeři nám umožní podívat se do rozstřelů. „Mrzí mě to, … nestačilo to,” zmínil se kapitán českého výběru, Ladislav Krejčí, po poslední prohře s Mexikem. Musíme být ale opravdu jen pořád smutní a zklamaní?

Být vítězem na mistrovství světa už dávno není jen o gólech nebo získaných bodech. Vítězství může mít spoustu podob. Může jím být příběh, identita nebo způsob, jakým se země představí světu, přesně jako Kongo. Pro některé státy je výhrou už samotná účast. Proč to ale neumíme říct i o Česku, které se na mistrovství světa dostalo po dvaceti letech?

Neučili nás náhodou, že nejdůležitější není vyhrát, ale zúčastnit se?

Když se televizní reportérka v americkém Houstonu zeptala fanynky Curaçaa, malého ostrovního státu s populací okolo sto padesát tisíc obyvatel (historicky nejmenší stát na MS ever,) který se na MS kvalifikoval úplně poprvé, proč zápas s Německem nemohli vyhrát, a tak jasně nad fotbalovým gigantem 1:7 prohráli, fanynka jí s úsměvem pohotově odvětila: „But we won!” 

„It is only a dream for us to be here,“ dodala . A možná v tom je celý paradox. Pro některé země je samotná účast na mistrovství světa výhrou. Už jen to, že se můžou ukázat celému světu, že odprezentují kus své historie a tradice, že jejich vlajka bude vedle vlajek, které všichni na planetě notoricky znají, je výhra.

Ostatně mistrovství světa není samozřejmostí pro nikoho. O tom může mluvit i Itálie, tradiční fotbalová velmoc, která se tentokrát na turnaj vůbec nekvalifikovala. Aby se reprezentace na MS dostala, musí v dlouhé kvalifikaci porazit soupeře ve své části světa, sbírat body nebo uspět v baráži. To znamená, že jen ti nejlepší se dostanou na finální turnaj. Tak proč to některým nestačí? Proč i my, třeba v Česku, někdy nepovažujeme samotnou účast za úspěch? (Mělo by nám stačit, že jsme tak trochu tím pádem porazili Itálii, hihi.)

Když účast znamená výhru

Důkaz, že samotná účast může měnit příběhy, potvrdil i Vozinha, brankář Kapverd. (Neboj se, taky jsem si tento stát musela nejdřív vygooglit.) Hráč, který věkově i kariérně spíše patří do fotbalového důchodu, chytal proti favoritizovaném Španělsku, jako kdyby mu šlo o život. V ten moment, si nejspíš ani neuvědomoval, že mu o život taky jde. 

Před zápasem proti favoritům celého MS měl Vozinha čtyřicet tisíc sledujících na Instagramu, byl to prakticky neznámý brankář mimo fotbalové fanoušky Kapverd a Portugalska, kde chytá ve druhé lize. Po zápasu přišel life-changing shock. Dnes ho sleduje přes sedmnáct miliónů lidí, což je srovnatelné třeba se střelcem Dembélém, který v roce 2025 vyhrál Zlatý míč, ocenění za nejlepšího hráče sezóny na světě. 

V pozápasovém rozhovoru řekl, že jeho největším cílem bylo „dostat Kapverdy na mapu.” Řekla bych, že úspěšně. Taky poděkoval rodině, prarodičům a mamince, kteří dali všechno za to, aby mohl dnes stát tam, kde stojí. Rozesmutnil se, když musel přiznat, že jeho maminka sledovala zápas z domova, protože jim tehdejší finanční situace neumožnila být přímo na stadionu. To si piš, že na další zápasy, už dorazit mohla. Mám z toho ještě teď husinu! Je to přesně ten typ příběhu, které mistrovství světa umí přinést – že fotbal není jen o výsledcích, ale o životech, které se během pár týdnů můžou změnit.  Sledovat bude maminka i celé Kapverdy i rozstřelové zápasy, do kterých se tento tým poctivě probojoval. Velká gratulace. 

Co si z toho všeho můžeme odnést? 

V příbězích, jako jsou tyto, se může člověk často ztratit. Samozřejmě jsou krásné, legendární, skoro jako pohádky. A my Češi pohádky adorujeme. MS přináší ale i příběhy menší, reálnější, ze kterých si stejně tak máme co odnést. 

To, co jeden z velkých českých sportovních serverů přeložil a použil jako titulek i kritiku naší reprezentace, je podle mě špatně uchopené. Protože my si za dvacet let na tohle moc dobře budeme pamatovat. Budeme si pamatovat, že jsme na mistrovství světa hráli. Že kapitánem byl Ladislav Krejčí, o kterém dnes jeden z nejposlouchanějších českých rapperů Calin, spolu s NobodyListen, napsal song. A že jsme tam prostě byli. 

To, co se české reprezentaci povedlo, je úspěch. A bylo by dobré ho začít slavit víc – podobně jako to umí třeba fanoušci Curaçaa. Jak Krejčí po příjezdu emotivně řekl: „Mistrovství světa je splněný sen mnoha z nás, velké privilegium i čest reprezentovat naši zemi právě tady.“ Měli bychom naši účast přestat brát jako samozřejmost. I my můžeme mít pozornost jako zmíněné Kongo. I my můžeme vychovat hráče, ze kterých se stanou další Vozinhové. Vítězství může mít několik forem, několik podob, už dávno nejde jen o góly. Krejčí k tomu také dodal: „Věřím, že nastavené zrcadlo na té nejvyšší úrovni je ta největší motivace. Jsme silný stavební kámen, na kterém se dá postavit něco, na co budeme všichni pyšní.“ A já jen dodám – gratulace české reprezentaci. Těším se na příště. Příště to bude lepší, nebo taky ne, hlavně, že to bude.