Místo karafiátu konec patriarchátu: Co si letos doopravdy přeju k MDŽ?

Chci si objednat domů jídlo, otevřu tak svojí běžnou kurýrskou platformu a vyskočí na mě promo kód „MDZ20“. Přijdu do lékárny a vidím akci na vložky a tampony, doprovázenou růžovým bannerem o „péči pro něžné pohlaví“. V parfumeriích jsou slevy na vůně, v obchodech s elektronikou na tyčové vysavače (protože co víc si žena přeje k svátku než efektivněji uklízet, že?) a sociální sítě jsou zaplavené růžovými příspěvky s prázdnými myšlenkami. Je 8. března 2026 a kapitalismus se nás opět snaží uplatit.

Je v tom neuvěřitelná dávka ironie. Jednou v roce se nad námi korporace „smilují“ a dají nám desetiprocentní slevu na věci, které měsíčně potřebujeme k základní existenci, jako jsou právě menstruační pomůcky. Kdyby tyhle firmy a lékárny skutečně stály o ženské zdraví a blaho, bojovaly by za to, aby tyto produkty nebyly zatíženy daní jako luxusní zboží a aby byly dostupné všem, nejen těm s promo kódem. Jenže MDŽ není slevová akce, je to politický manifest, a já si letos místo těch slev a karafiátů přeju něco úplně jiného. Přeju si konec systému, který nás nutí děkovat za drobky, zatímco nám patří polovina stolu.

Přeju si kvalitní medicínu uzpůsobenou pro ženské tělo

Když už mluvím o těch lékárnách, pojďme se podívat na to, co se skrývá pod povrchem. Ženské zdraví je po staletí systematicky přehlíženo. Víš, proč ženy častěji trpí vedlejšími účinky léků? Protože po desetiletí se klinické studie dělaly primárně na mužích (nebo dokonce na samcích laboratorních zvířat), protože ženský hormonální cyklus byl pro vědce „příliš komplikovaný“.

Léky se testovaly a dávkovaly pro průměrného sedmdesátikilového muže. Ženy byly v medicíně brány jen jako „menší verze mužů“, což vedlo k tomu, že například symptomy infarktu u žen nebyly dlouho rozpoznávány, protože se liší od těch mužských. Přeju si, abychom v roce 2026 přestaly být v ordinacích odbývány větou, že je to „jen od nervů“ nebo „z hormonů“. Chci medicínu, která nás vidí jako svébytné subjekty, ne jako anomálii v mužském světě.

Přeju si, aby naše těla přestala být předmětem politických debat

S tím souvisí i mé další přání. Chci, aby moje tělo nebylo majetkem státu a předmětem politických debat starých mužů v oblecích. I letos sledujeme, jak jsou reprodukční práva po celém světě – od USA přes Polsko až po snahy v našem nejbližším okolí – křehká. Přeju si, aby právo na bezpečnou a legální interrupci bylo bráno jako základní zdravotní standard, ne jako něco, za co musíme každých pár let znovu a znovu bojovat v ulicích. Právo rozhodovat o vlastním těle je a musí být první podmínkou svobody.

Přeju si, aby lidé v podcastech dříve mysleli než mluvili a bylo dáváno více pozornosti těm, kteří to tak skutečně dělají

Dalším bodem mého wishlistu je vyčištění veřejného prostoru od toxických bludů, které se na nás valí z mužských podcastů. Nedávno jsme mohli slyšet perlu od Koťáka (ex-účastníka Survivoru), který ve své epizodě v klidu vypustil do světa myšlenku, že je vlastně úplně normální a v pořádku, když se holka musí „přemoci“ nebo „donutit“ k sexu, aby udělala radost svému chlapovi.

Je rok 2026. Už rok u nás platí nová definice znásilnění postavená na souhlasu. A přesto tu máme influencery, kteří mladým klukům do uší lijí narativ, že ženské tělo je služba, která má být k dispozici za odměnu nebo pro udržení klidu v domácnosti. Jak skvěle vypíchl Refresher, tohle není názor, tohle je nebezpečné posouvání hranic toho, co je sexuální násilí. Sex není povinnost. Sex bez nadšeného souhlasu je prostě špatně. Tečka.

A pak je tu další úroveň - hodnocení žen jako zboží na regálu. Když se Koťák a Jan Solfronk (známý z reality show Bachelor) sešli, aby hodnotili účastnice Bachelora a veřejně probírali, se kterou by si to rozdali a která je jen do počtu, ukázali přesně ten typ patriarchálního uvažování, kde žena existuje jen pro mužské potěšení. Výborně na to reagovaly kolegyně v podcastu Sirény, které ukázaly, jak ponižující a trapné tohle chování je. Přeju si, aby tihle „experti“ konečně pochopili, že ženy nejsou postavy v jejich soukromé videohře, ale lidské bytosti s vlastní důstojností.

Přeju si, abychom více mluvili o „druhé směně“

Zatímco v práci bojujeme za kariéru, doma nás čeká neplacená šichta, která se v patriarchálním systému automaticky přisuzuje nám. Nejde jen o to, kdo vynese koš. Jde o mental load, tu neustálou mentální zátěž, že celá domácnost a rodina stojí na nás. To, že víme, kdy je potřeba koupit nové boty dětem, že zítra končí platnost pojistky a že v lednici dochází mléko. Tato neviditelná práce nás vyčerpává a brzdí. Přeju si, aby partnerství v roce 2026 znamenalo skutečné sdílení zodpovědnosti, ne to, že muž „pomáhá“, když mu napíšeme seznam. Chci, aby se péče o domácnost a blízké přestala brát jako přirozená ženská vlastnost a začala se brát jako práce, kterou musíme sdílet.

Přeju si, abychom se přestaly vzájemně shazovat

Tady se dostávám k něčemu, co mě pálí možná nejvíc. Často vidíme, jak jedna žena útočí na druhou – za to, jak vypadá, jak vychovává děti, nebo jak moc je ambiciózní. Musíme si uvědomit, proč se to děje. Jsme tak nakrmené patriarchálním systémem, že jsme si tuto rivalitu osvojily jako strategii přežití. V systému, kde je pro ženy u stolu jen pár židlí, nás patriarchát naučil vnímat ostatní ženy jako konkurenci, kterou musíme loktem odstrčit, abychom se zalíbily těm, co drží moc. Shazování jiných žen je jen snaha dokázat, že my jsme „ty jiné“, „ty lepší“, „ty rozumnější“. Přeju si, abychom tuto hru přestaly hrát, a našly skutečnou sílu v sesterství. V pochopení, že když uspěje jedna z nás, otevírá dveře i ostatním.

Přeju si, abychom byly víc nasrané a promluvit se nebralo za odvahu

A s tím se pojí mé velké přání pro nás všechny. Přeju si, abychom byly víc nasrané. Společnost nás od dětství učí, že máme být „milé“, „klidné“ a „konstruktivní“. Že hněv ženě nesluší. Ale víte co? Hněv je katalyzátor změny. Když vidím, že nás někdo ve veřejném prostoru ponižuje, když slyším, že máme mít menší platy, nebo když čtu, že se máme k sexu nutit, cítím čistý, spravedlivý hněv.

Nebojme se říct svůj názor nahlas a bez obalu. Nebojme se být ty „nepříjemné“, které kazí náladu u večeře tím, že se nenechají urážet. Už mám dost toho, že všechno tiše vydržíme a s úsměvem odkýveme. Chci vidět víc žen, které se nebojí ve veřejném prostoru zabrat místo, které jim patří, a mluvit o věcech tak, jak jsou. Bez příkras a bez omluv. Tímto opět referuju na Sirény, můj oblíbený podcast složený ze tří kriticky smýšlejících, edukovaných, well-spoken, nasraných žen, které poselství nasrání kvílí beze studu do moře bullshitu.

Dalším příkladem neústupných žen jsou i americké hokejistky, které získaly zlato na letošních zimních olympijských hrách v Miláně. Zlato získal i mužský hokejový tým, a když mu prezident Donald Trump volal do kabiny, aby jim pogratuloval, utrousil typicky misogynní poznámku: „Musím vám říct, že budeme muset pozvat i ženský tým. Jinak by mě asi odvolali.“ A kabina plná mužů se s ním smála. Jaká byla reakce žen? Fenomenální. Kapitánka zlatého týmu Hilary Knight to veřejně označila za nechutný vtip, který sráží ženské úspěchy, a tým pozvání do Bílého domu hrdě odmítl.

Přesně tohle je ta energie, kterou chci letos oslavovat. Odmítnutí hrát roli poslušného doplňku, který je někam pozván jen z povinnosti. Odmítly být jen pěknou fotkou pro politika, který jejich sportem a jejich pohlavím v soukromí opovrhuje. To je ta neústupná ženská síla, kterou chci vidět všude.

Přeju si konec kapitalistického milosrdenství

Pojďme zpátky k penězům. V Česku stále běžíme maraton s patnáctiprocentním závažím na nohách zvaném gender pay gap. Pořád se potýkáme s tím, že se ženy bojí říct si o vyšší plat nebo aspirovat na vysoko postavené pozice, protože se v nich cítí jako vetřelkyně. Patriarchát nás naučil impostor syndromu, tomu vnitřnímu hlasu, který nám otravně šeptá, jestli na to opravdu máme a nejsme tam, kde jsme jen díky kvótám. Kdybychom skutečně všechny braly stejně peněz jako naši mužští kolegové, nepotřebovaly bychom ty trapné jednodenní slevy na donášku nebo v lékárnách. Kdybychom měly finanční sílu, která nám právem náleží, nepotřebovaly bychom, aby se nad námi kapitalisti jeden den v roce „smilovávali“. Koupily bychom si ty tampony, ty parfémy i ty akcie firem samy, kdykoliv bychom chtěly. Slevy k MDŽ jsou jen náplastí na systémovou ránu. My nechceme slevu, my chceme svůj spravedlivý podíl. Tomu by, doufám, měla pomoci nová evropská směrnice o transparentním odměňování, která nabyde platnost letos v červnu. 

Manifest pro rok 2026

MDŽ 2026 je pro mě kromě oslavy ženskosti také den reflexe moci. Je oslavou neuvěřitelné cesty, kterou jsme ušly. Je to ale i připomínka toho, že boj zdaleka neskončil. Květina je milé gesto, ale skutečný respekt se projevuje jinak. Projevuje se na výplatní pásce. Projevuje se v zákonech, které nás chrání. Projevuje se v tom, jak s námi a o nás mluví muži v mocenských pozicích. A projevuje se i v tom, jak o sobě mluvíme my samy.

Takže, milé ženy, až vám dnes někdo bude podávat ten pověstný karafiát, vezměte si ho, pokud chcete, ale nezapomeňte u toho, že si zasloužíte mnohem víc. Zasloužíme si svět, kde naše pohlaví není překážkou, ale prostě jen jednou z mnoha našich vlastností. Místo slevy 20 % na voňavku chci 100 % práv, 100 % respektu a 100 % moci nad svým životem.

Šťastný a naštvaný Mezinárodní den žen nám všem. Budeme ho slavit tak dlouho, dokud ho bude potřeba.