Přihlášení se k heyfomo
S přítelem rádi nasedneme do auta a vyrazíme ven. Minulý rok jsme žili v Řecku a jednoho dne jsme se rozhodli vydat se k pobřeží Peloponésu. Chtěli jsme přespat v autě, bez nutnosti platit za ubytování. Dorazili jsme k moři a chvíli bezcílně kroužili.
Hledali jsme kousek místa, kde bychom mohli v klidu zaparkovat, nikomu nepřekážet a prostě se vyspat. Kolem samá otevřená prostranství, skoro nikde nikdo. A přesto všude jen cedule „No Camping". Přirozeně nás napadlo, jak je možné, že stojíme na místě, které nikomu nepatří, a přesto tam nesmíme být. Patří svět ještě vůbec nám všem?
Zůstával v nás pocit, že nás někdo kontroluje. A vědomí, že bez peněz dnes často nemáš kam jít. Teprve později, když jsem se začala zabývat veřejným prostorem a konceptem třetích míst, mi došlo, že tahle zkušenost nebyla náhodná. Možnost prostě někde být se postupně mění v privilegium. Ten princip se opakuje všude.
McDonald's si pamatuju z dětství jako barevný prostor plný narozeninových oslav. Dnes působí spíš jako chladná zastávka se šedými stěnami, studeným LED osvětlením a samoobslužnými kiosky. Objednej, zaplať, sněz, zmiz. Prostor, který není navržený k tomu, aby v něm člověk zůstal.
Když prostor není pro lidi
Ne-místa se dají jednoduše popsat jako prostředí, která fungují na základě anonymity a pravidel.
Jak popisuje Kateřina Halabalová, která se ve své bakalářské práci věnovala nehostinnosti ve veřejném prostoru, každé ne-místo má svůj vlastní „návod k použití“. Po vstupu do takového prostoru jsou jeho uživatelé automaticky svázáni souborem pravidel a očekávání: kdo tu smí být, jak dlouho a za jakých podmínek. Pokud tento řád poruší, následuje sankce. Ne-místa tak fungují jako forma sociální kontroly.
Zdánlivě banální cedule jako „Pouze pro zákazníky“, „Maximální doba parkování 15 minut,“ to vše jsou návody k použití. Veřejný prostor dnes není neutrální pozadí našich životů. Je to nástroj, který nás reguluje a řídí, kam můžeme jít, jak dlouho tam můžeme zůstat a co tam smíme dělat. Jak upozorňuje sociolog Pavel Pospěch, místo svobody často funguje jako nástroj kontroly: „svazující a regulující prostředí, jehož produkce a reprodukce představují hluboký společenský problém“.
Ne-místa poznáš snadno, protože postrádají „ducha“. Necítíš tam stopy historie a ani se ti tam nechce navazovat vztahy. Jsou totiž anonymní, zaměnitelné a člověk v nich nemá pocit, že by někam patřil.
Digitální ne-místa
Když se dnes mluví o místech, kde trávíme většinu času, nelze vynechat digitální prostředí. Sociální sítě se na první pohled můžou tvářit jako ne-místa. Jsou navržené pro neustálé scrollování, pro rychlou spotřebu obsahu, pro interakce, které vypadají jako spojení s druhými, ale většinou jimi nejsou. Sociální a digitální antropoložka Marie Heřmanová, která se věnuje výzkumu influencerů*ek na Instagramu, ale upozorňuje, že sociální sítě není možné automaticky označit za ne-místa. V určitém kontextu mohou fungovat jako třetí místo. Přece jen se tam setkáváme, sdílíme a vytváříme vztahy. Problém není v samotné digitální povaze těchto prostorů. Podstatné je rozlišovat záměr a realitu: platformy nejsou navržené jako čekárny, kde se máme míjet. Naopak. Mají nás spojovat.
Otázkou je, jestli se to v praxi skutečně děje. Klíčem k pochopení je politická ekonomie platforem. Jak vysvětluje Heřmanová, problém tkví v ekonomickém modelu sociálních sítí, které čím dál víc upřednostňují komerční a AI obsah, a tím postupně odstraňují lidský prvek. Uznává, že Facebook se možná časem stane ne-místem. Ne proto, že by byl digitální, ale proto, že na něm už nebudou lidé, ale jen AI boti. Co dělá prostor místem nebo ne-místem, tak není jeho fyzická či digitální povaha, ale to, zda v něm vznikají skutečné vztahy. Jak Heřmanová dodává, řada facebookových skupin dnes funguje jako přesvědčivá ukázka třetího místa a do jisté míry dokáže nahradit ubývající fyzická místa setkávání.
Úbytek třetích míst
Sociolog Ray Oldenburg označuje jako „třetí místa" ty prostory, které nejsou ani doma, ani v práci. Kavárny, parky, knihovny, komunitní centra. Místa, kam chodíme prostě jen tak a kde nemusíme nic plnit ani vyřizovat. Stačí tam být. Právě v těchto prostorách navazujeme vztahy a nabýváme pocitu, že někam patříme.
Já sama v Praze pocítím úbytek těchto míst pokaždé, když se chci jen tak sejít s kamarádkou, abychom si popovídaly. V zimě do parku nepůjdeme. Sednout si na náměstí? Nejsou tam lavičky. Zbývají kavárny, kde nás každá káva vyjde přibližně na stovku. Jak se v Praze trefně říká: „Stačí vystrčit paty z domu a už mě to stojí sto padesát korun.“
Halabalová vidí úbytek třetích míst jako přímý důsledek konzumní a postkapitalistické společnosti. Pokud se dnes lidé chtějí setkat, nebo se jen na chvíli schovat před deštěm, jejich jediná možnost je utratit peníze. „Veškeré styky se stávají transakcionálními,“ popisuje. Lidé jsou ve veřejných prostorách uzavřenější, více si „hledí svého“ a vzájemná blízkost se vytrácí. Z její perspektivy nejde jen o urbanistický problém, ale o to, jak se proměňují samotné mezilidské vztahy. Pokud je každé setkání podmíněné útratou, mění se i samotná povaha vztahů.
Problém ale není jen v tom, že třetích míst ubývá. Problém je také v tom, že zbývající veřejné prostory jsou často designované tak, aby v nich lidé nezůstávali. „Hostile architecture“, tedy nepřátelská architektura, je souhrnný termín pro designové prvky, které aktivně zabraňují určitým způsobům využití prostoru. Lavičky s područkami, které znemožňují položit se. Kovové trny na zemi. Nepohodlná sedadla ve tvaru jednotlivých „vajíček“ místo dlouhých lavic.
Podle Halabalové spolu hostile design a ne-místa úzce souvisí. Ne-místy jsou typicky prostory, kde se lidé pohybují pouze dočasně a s jasným cílem. Supermarkety, zastávky, letiště nebo nádraží. Prostory, kterými se má projít, ne v nich zůstat. Nepřátelský design tak funguje jako nástroj kontroly. Někdy je nenápadný (područky na lavičkách), jindy je zcela zřejmý (kovové hroty na zemi).
Aby byl prostor přívětivý, musí být podle Halabalové pro své uživatele atraktivní a stát se místem určitých aktivit. Klíčová je komunikace mezi lidmi a jejich shlukování. Tato vlastnost se označuje jako „sociabilita“ a je zásadní pro vznik komunitního místa.
Kontrola těla a prostoru
Co je na tom všem možná nejvíc znepokojivé, je spojení mezi kontrolou našich těl a kontrolou veřejného prostoru. Když si nemůžeš sednout na lavičku, protože je příliš studená nebo nepohodlná. Když se nemůžeš schovat před deštěm, aniž by sis něco koupil*a. Když tě po patnácti minutách vyhání cedule z parkoviště. Jsi neustále ve stavu pohybu, nikdy se nemůžeš zastavit a prostě být.
Halabalová upozorňuje, že prostor je nositelem sociálních významů, které jsou historicky a kulturně utvářené. Každé místo má svou dynamiku a „žije svým životem“. Pokud je ale prostor zbaven kulturních hodnot, vztahů a sociability, stává se jednotvárným, anonymním a přechodným. Lidé v něm netvoří vztahy, nepobývají dlouho, spíše jím jen procházejí.
Ne-místa tak systematicky podporují anonymitu a individualitu, což může vést k izolaci. Podle Kateřiny Halabalové nejde o vedlejší efekt, ale o strukturální vlastnost ne-míst – anonymita je jejich základním principem. Prostor je navržený tak, aby se lidé navzájem nepotkávali, ale míjeli, což přispívá k tomu, že si nejsou tolik blízcí a ve veřejném prostoru si spíše „hledí svého“. Podoba veřejných prostor se změnila kvůli neoliberálním postupům. Veřejný prostor už nepatří jeho obyvatelům a obyvatelkám, ale je privatizován za účelem zisku.
Veřejný prostor tak přestává být místem pro obyvatele a stává se zdrojem zisku. Možnost někde zůstat, sednout si nebo se jen schovat před deštěm se mění v privilegium, ne právo.
Zatímco Halabalová popisuje kontrolu a anonymitu především ve fyzickém veřejném prostoru, Marie Heřmanová přidává důležitou perspektivu digitálních prostředí, kde dnes trávíme obrovskou část času. Negativní dopady podle ní nevznikají proto, že se potkáváme online, to naopak může být velmi prospěšné.
Problém je v ekonomickém modelu sociálních sítí, který toto potkávání extrémně komplikuje. Jak Heřmanová upozorňuje, trávit čas scrollováním AI obsahu samozřejmě nedělá dobře nikomu. Sociální sítě mají potenciál fungovat jako třetí místa, způsob, jakým dnes fungují v rámci současného ekonomického systému, ale tento potenciál postupně oslabuje a v krajním případě by z nich mohl udělat ne-místa.
V případě fyzických prostorů je řešení podobně komplexní. Nejde jen o to přidat více laviček nebo vybudovat parky. Jde o fundamentální otázku: pro koho jsou naše města a veřejné prostory navržené? Mají sloužit primárně ekonomickým transakcím, nebo vytváření komunit?
Cesta zpět k místům
Když příště přijdeš na nádraží nebo se přihlásíš na Instagram, zkus si všimnout: Je to místo, kde můžeš být? Nebo je to jen prostor, kterým máš co nejrychleji projít?
Možná je čas ptát se nejen po tom, jak vypadají naše města a digitální prostory, ale také po tom, komu slouží. A začít požadovat prostor pro život, ne jen pro transakce. Protože když nemáš kam jít bez peněz, když se nemůžeš nikde zastavit, nejde jen o lavičky a parkovací místa. Jde o to, jak vlastně žijeme.
Pro tento článek poskytla komentář antropoložka Marie Heřmanová a Kateřina Halabalová, absolventka kulturní antropologie a autorka bakalářské práce „Hostile architecture a vnímání nehostinnosti perspektivou občanů Brna“ (2024).