Maxmilián Kocek z Metody Markovič: „Po Strakovi jsem byl neempatický, doufám, že Sex O'Clock není zrušené napořád.“

Dvacetiletý Maxmilián Kocek má za sebou dvě velké role a žánrový posun. Podělil se s námi o to, jaké bylo hrát spartakiádní vraha Jiřího Straku, co je jeho vysněná role i proč si myslí, že byl zrušený seriál Sex O'Clock.

Ze seriálové komedie jsi přešel do true crime, což je asi největší žánrový přesun, jaký jsi mohl podle mě najít. Jak jsi k jinému žánru přistupoval?

Já jsem to zaprvé strašně chtěl, jelikož jak na konzervatoři, tak v divadle nebo na jiném natáčení jsem vždycky hrál úplně stejné postavy a ještě ke všemu komediální. A vtloukali nám to do hlav i na konzervatoři, že komedie je těžší než tragédie nebo nějaký depresivnější žánr. Ale já jsem si to chtěl hrozně zkusit. A zároveň nechci být ten typ herce, který je úplně všude úplně stejný, že mu zafunguje jedna poloha a pak ho od té doby lidi vidí stejně. Fakt jsem to chtěl a jsem rád, že to vyšlo.

Původně mi roli ani nechtěli dát kvůli Sex O'Clock, aby si mě lidi moc nespojovali. A proto jsem tedy hrozně chtěl tyhle úplně odlišné, diametrální postavy. A samozřejmě, člověk na tom při práci nebo i při té přípravě pracuje úplně jinak.

A ve kterém žánru se ti líp funguje? Co to z toho tě víc baví?

No, asi mě baví víc komedie, jelikož mě na herectví baví diváky upoutat k obrazovkám nebo v hledišti, aby zapomněli na jejich problémy. To si myslím, že je i velká součást téhle profese, aby lidi vypli a užili si trochu zábavy.

Jirka Straka byla velká výzva a strašně mě to vlastně - byť je to hrozná věc, co se stala, nechci to zlehčovat - ale z toho profesionálního hlediska mě to brutálně posunulo, protože to pro mě byla filmová škola, jelikož na konzervatoři filmové herectví nemáme a skoro nikde se neučí. A byť se to nezdá, tak je to úplně odlišná věc. Samotného mě překvapilo, kolik ta postava, ten Spartakiádní vrah, má poloh. Před kamerou jsem si mohl zkusit hrozně moc emocí a nálad, hodně jsme experimentovali a to mě na tom bavilo zkoumat. Tím pádem nejsem člověk, který by se rád uchytil v jednom žánru, ale rád bych dělal víc věcí. Ale komedie je mi bližší.

Už jsi nakousl, že ti nechtěli roli Jirky Straky dát. Původně jsi měl v Metodě Markovič hrát vedlejší postavu, přítele Markovičovy dcery, kterého hraje Radek Lajfr. Je to tak?

Jo. Nebylo to tak, že bych tu roli měl dělat, ale nabídli mi ji na casting. Skoro všichni z konzervatoře kromě mě postoupili. Všichni dostali pět textů na Jirku Straku, já dostal dva, kdyby si to náhodou rozmysleli. A pak ve škole začala úplně bizarní věc, protože jsme všichni kamarádi, ale zároveň i konkurence. Všichni chceme dělat to stejný a všichni jsme stejná věková kategorie, a já jsem prosil svý nejbližší kamarády, jestli by mi neposlali zbylý tři texty, že se to nebudu učit, nechci jim konkurovat, ale abych měl více obrazů a měl z čeho čerpat, a neposlali mi to.

A čím si myslíš, že ses tvůrcům*kyním vlastně nakonec zalíbil, že přehodnotili to, do jaký role tě chtěli?

Já nenávidím self-tapy, takže si myslím, že zásadní věc byla self-tape, že si mysleli, že se do toho nehodím. Možná i Sex O'Clock a podobně. Pak si myslím, že jsem je přesvědčil tím, jak rychle dokážu reagovat na připomínky. Vím, že třeba na posledním kole castingu byli uchazeči, kteří byli víc podobní reálnýmu pachateli než já, ale já jsem z nich, troufám si říct, vypadal na první pohled nejvíc mile. A to oni vlastně chtěli, protože se případu přezdívá „zlo s dětskou tváří.“ A i jsem byl z těch kluků nejstarší, mám pocit.

Sám nevím, jak bych se s takovou rolí popral, kdybych ji dostal v patnácti. Jsem rád, že mám nějaký, byť mi je teprve dvacet, dejme tomu nadhled. Podle mě jsem to ve dvaceti zvládl líp, než kdyby to hrál patnáctiletý herec. A to nemyslím herecky, ale psychicky. Ten nápor.

Jaká byla tvoje příprava na ztvárnění Jiřího Straky? Jsi method actor, který si o něm hledal hledal všechno, nebo ses snažil najít svoji verzi Straky?

Vlastně obojí. Já jsem, a jsem za to hrozně rád, dostal skoro všechny materiály, co šly. Takže jsem měl natočený VHS rekonstrukce. I tam dokonce byly střihnutý ohledání místa činu. Takže jsem na vlastní oči viděl i oběti. A pak jsou různý knížky od Markoviče, díky kterým jsem zjistil, co je Strakova nejoblíbenější písnička, takže vždycky před nějakým těžším natáčecím dnem jsem si ji pouštěl. A režisér mi vytvořil playlist.

Co je ta jeho nejoblíbenější písnička?

Rangers/Plavci - Poslední večeře. Ani se tam nezpívá, je to takový recitál do hudby, což mě překvapilo. Jelikož se rád vciťuji přes hudbu, tak mi Tomáš Pavlíček udělal obrovitánský playlist československých hitů, abych nasál tu dobu. A protože jsme všichni mladší, tak nám doporučovali české filmy z té doby, abychom nasáli to veksláctví.

Dělalo s tvojí psychikou něco hrát takhle sadistickou postavu, která moc nelituje toho, co dělá? Jak sis to nenosil domů?

Nechtěl jsem podcenit psychohygienu, ale zrovna jsme to točili březen až červen a já jsem zkoušel svůj první muzikál, maturoval jsem a dělal řidičák. Tím pádem jsem pendloval a jednou jsem dopoledne točil Straku a pak jsem šel hrát maturitní představení. Takže to bylo hodně vyhecované. Samozřejmě mi třeba pomáhala studená sprcha, protože oni mě špinili, mastili mi vlasy, dělali mě nechutnýho, tak jsem to ze sebe musel smýt, ale zároveň jsem smyl i tu postavu. Ta postava je neempatická a říká příšerné věci úplně v klidu a já jsem občas začal být taky neempatický a chladný. Bylo to možná i únavou a vším tím, takže občas jsem měl dny, kdy jsem byl bez emocí.

Jak se ti točily scény útoků, jak moc to bylo choreografované? Bylo to hodně nepříjemné?

Pro mě bylo lepší, a zároveň i o to horší, že jsem všechny lidi v mé věkové kategorii znal. Kromě Kačky Falbrové. Všichni jsou to moji spolužáci na konzervatoři. Nejsme všichni ve stejném ročníku, ale prostě se všichni známe. Pro mě jedna z těžších scén byla v prvním díle, ta ve sklepě, protože to hrála Katarína Mišejková, s tou jsme spolu hráli v divadle a známe se docela dobře.

Být na ně takhle hnusnej bylo něco hrozně zvláštního. Považuji se za docela citlivého a empatického člověka a najednou jsem se musel naučit být takhle hnusný i na lidi, který mám rád. Takže to jsem fakt musel pak vyklepávat a kouřil jsem jednu cigaretu za druhou.

Tohle je možná spíš můj pohled, ale přišlo mi, že hlavně ve finále už se ti povedlo i to, že mi Straky bylo vlastně někdy i líto. Hlavně ve scéně s Kristýnou Novákovou. Byl to tvůj záměr, nebo to byla čistě náhoda?

Myslím si, že to byla náhoda, protože nebyl náš účel, aby ho lidé litovali. Samozřejmě doufám, že člověk může nějak soucítit s tou postavou, protože jsou tam i náročné věci, třeba rodiče, kteří mu přejí smrt. Je vtipné, že to tak vyšlo asi omylem, ale to byly první natáčecí dny, kdy jsem svoje seriálové rodiče vůbec neznal, aby to bylo bez emocí.

Jak sám vnímáš Straku, nebo jak jsi ho pochopil po tom, co jsi ho hrál?

Byl jsem úplně na větvi z toho, kolik ten člověk může mít vrstev. Na natáčení jsme mu říkali krycím jménem Chameleon. Často mi před natáčením říkali a myslím, že to tam je i vidět: „Hele, teď se vykašli, nehraj Jirku a hraj sebe. Buď to ty.“ A to je možná strašidelnější. Hlavně s holkama. Když jsem přepínal mezi tím, co jsem se o něm naučil, a sebou.

Na internetu se řešilo, že se tě lidi bojí. A myslím, že i na promítání finále, se tě na to ptala nějaká paní. Nebojíš se trošku, že ses tou záporáckou rolí zaškatulkoval?

Já jsem se bál, že jsem se zaškatulkoval jako Adam, takže jestli jsem udělal protipól a zaškatulkuju se tam, tak budu teda hodně nešťastný. Doufám, že ne, protože pořád vypadám trošku jinak, jinej účes, mluvím jinak, tak doufám, že ne. Samozřejmě si myslím, že teď mám utrum na velké komerční projekty, protože konzervativní diváci a ti, co to moc neodlišují, a mračí se na mě v MHD, tak by mě neradi viděli dejme tomu na nějaký long runy. Ale chci si teď přinést nějaké světlo do té práce a bavilo by mě hrát třeba prince. Ale to mi tak dobrých deset let nedají podle mě.

Zmínil jsi Kačku Falbrovou. Momentálně se řeší kauza kolem filmu Sbormistr, který znovu traumatizoval oběti a jejich blízké. Vnímáš v tomhle true crime jako kontroverzní žánr a nebál ses ty nebo i celý tvůrčí tým, jestli se tohle stane i u Straky? Protože tam byli lidi, kteří to přežili, blízcí těch obětí.

Samozřejmě jsem to řešil, protože sám nevím, na jakou stranu se přiklonit, jestli jsem fanda true crime nebo nejsem fanda. Říkal jsem to už v úvodních rozhovorech, ale docela mě baví, jak to točí v zahraničí, třeba Netflix seriál Monsters. S čím ale nesouhlasím a přijde mi ujetý, což my jsme na to malý rybníček, je, že nikdo neřeší, že jsou ty činy opravdu vidět. To mi na tom přijde šílený.

Nevím, co by se stalo tady, kdyby se natočilo, jak Straka doopravdy znásilňoval a co těm ženám dělal. To mi přijde neetické a bolestivé pro pozůstalé, ale uklidňoval jsem se první sérií, tím, jak byla přijatá. Ve scénáři jsme třeba měli napsaný jména postav a reálný předobraz, takže jsem i zjistil, že kromě pachatele a vyšetřovatele se nikdo nejmenuje stejně, ty činy nejsou vidět a zároveň pachatel není hlavní postava.

Jak v seriálu Sex O'Clock, tak v Metodě Markovič hraješ po boku velkých českých hereckých hvězd: Jana Švandová, Jan Révai, Václav Neužil ml., David Prachař a další. Měl jsi z toho trému, asi primárně když jsi začínal?

Byl jsem z toho vyjetej, protože jsem docela filmový fanoušek. A víc teda v zahraničních věcech, ale taky jsem samozřejmě znal ty české herce. Takže jsem si připadal jako Tom Holland v rozhovoru, když poprvé šel dělat Avengers a viděl tam ty jména a byl: „Ježišmarja.“ Přesně tak jsem se cítil já. Ján Révai za mnou přišel: „Tak já ti hraju tátu.“

Takže to bylo hrozný, byl to samozřejmě nějaký stres a hrozně jsem se bál to pokazit, protože jsou tam ty jména, úplně jsem overthinkoval, že co se všechno může stát, co si o mně pomyslí a takový zbytečnosti, ale musím zaklepat, že mám strašný štěstí na skvělý herecký kolegy, jsou prostě herecky skvělý, ale i jako lidi, zatím jsem nepotkal kolegu, který by se nade mnou povyšoval.

A dal ti někdo z nich nějakou radu, kterou se řídíš? Naučil ses od nich něco?

Ne že by mi dávali rady, což si myslím, že je ve výsledku docela dobře, protože to je práce režiséra. Nicméně sledovat je, jak dělají tu práci, mě motivuje tu práci dělat taky stejně kvalitně.

Seriál Sex O'Clock byl zrušený i přes oblibu diváků*divaček. Tušíš proč? A můžeš nám říct, jak mělo vypadat pokračování tvé postavy ve 3. sérii?

Doufám, že to je zrušený alespoň s otazníkem, jsem rozený optimista, ale většinou mi to prochází. Nikdy jsme nechtěli víc, jak tři řady. Chtěli jsme to tou třetí ukončit, tak doufám, že když to bude mít divácký zájem, že by nám dovolili to dotočit. Vím, že to mělo čísla, že to sledovanost mělo dobrou, recenze to mělo dobré jak od diváků, divaček, tak od kritiků, kritiček.

Nevím, jak to je, ale dělají to dost reality shows. Taky je sleduju, je to moje guilty pleasure, nicméně se to nezdá, ale na OnePlay jsou reality shows number one. Úplně ze všech věcí. Takže ve srovnání se seriály ty čísla stejný nejsou. Vím o pár scénách, které se mohly stát v Sex O'Clock 3, ale nebudu je říkat, protože kdyby se to náhodou potvrdilo, tak abych neudělal spoiler a nevyhodili mě.

V Sex O'Clock jste hráli partu s Tomem Seanem a Kryštofem Švehlíkem. Fungovali jste takhle kamarádsky i off-screen a bavíte se třeba i teď, když už nepracujete na seriálu?

No samozřejmě, teď už není tolik času se vídat, ale furt jsme v menším nebo větším kontaktu a máme takovou tradici, že se každý Vánoce sejdeme a hrajeme spolu Fortnite. Takže když se nestihneme přes rok vidět, tak minimálně u Fortnite o Vánocích si stihneme aspoň zavolat. A s Kryštofem Švehlíkem jsem točil Oktopus. Se Seanem jsem dělal Ordinaci.

Jakou další roli máš v plánu, pokud nám o nějakým můžeš říct? A případně jestli máš nějaký vysněný projekt, nebo koho by sis třeba chtěl zahrát?

Teď mám utrum a zároveň pauzu od natáčení. Ale to je prostě normální, že člověk netočí furt, zároveň by to pak bylo moc. Teď mě lidi můžou vidět v 5. díle Pod hladinou, kriminálky na Primě, co režíroval Kuba Machala. A něco se kutí, možná bych mohl točit celovečerák, ale to nechci začít prozrazovat, protože se o tom nic neví. A můj hlavní job je divadlo. Jsem fakt rád, že mám divadlo na Kladně, chci být činoherec. I rád zpívám a teďka zkoušíme na Kladně muzikál Rebelové.

Koho tam hraješ, Révaie?

Ne. Ne, ne, ne. Chtěl jsem hrát Révaie, to by se kruh uzavřel, já hraju toho deg*še na motorce. Ale to mě baví, protože zároveň - to nechci ani hanit film, ani Honzu Révaie, ten je úžasnej - ta postava je pro mě strašně nudná. To je prostě hodnej sexy chlap a to je všechno.

A moje vysněná role, a to říkám teďka všude, protože věřím na manifestaci, je Karel Kryl, toho bych si chtěl zahrát. Životopisný film by mohl být zajímavý, protože on se proslavil, když mu bylo 25 let, tak kdyby za pět let přišel nějaký režisér a řekl: „Pojď mi zahrát Karla Kryla,“ tak budu nesmírně vděčný.