Přihlášení se k heyfomo
Love Is NOT Blind - nová britská řada oblíbené reality show opět ukazuje, kdo má nárok na lásku
Máme za sebou další řadu velmi úspěšné reality show Love Is Blind, která se kromě originální verze z USA dočkala i několika dalších řad v ostatních zemích, jako jsou Švédsko, Německo, Spojené arabské emiráty, Brazílie nebo Spojené Království. Ve středu jsme se dočkali finále druhé řady britské verze and let me tell you, I'm pissed.
Koncept téhle reality show je prostý. Patnáct žen a patnáct mužů spolu absolvují rande doslova naslepo, při kterých jsou v dating buňkách odděleni neprůhlednou stěnu. Mají sérii schůzek, vzájemně se poznávají a jejich cílem je najít si tady partnera či parnerku, se kterým*kterou se naslepo zasnoubí, pak se poznají naživo a do pár týdnů se spolu také vezmou.
Celé je to rámováno jako „sociální experiment“, při kterém se má ukázat, zda je láska slepá, na vzhledu nesejde a jde především o emocionální pouto.
„Každý chce být milován takový, jaký je. Ne pro svůj vzhled, rasu, původ nebo příjem,“
Pořad se tak údajně snaží reagovat na dobu online seznamek, jako jsou Tinder, které jsou ze své podstaty povrchní.
Don't get me wrong...
Miluju reality shows všeho druhu a jsem si celkem vědoma toho, jak funguje casting, produkce, výstavba příběhových linek účastníků a účastnic a také následná editace jednotlivých dílů.
Jede se podle předem daných pravidel hry, účastnictvo produkce pobízí a navádí k různým scénám a pro účast musí naplňovat představy produkce o jednotlivých archetypech postav v reality shows.
Co ale mě (a nejen mě) štve, je, že se ambiciózní premisa tohoto sociálního experimentu stane absolutně neuvěřitelnou a nenaplněnou, když je drtivá většina castu super skinny a fit, bez tělesných handicapů a konvenčně velmi pohledná.
Za nízkou tělesnou inkluzivitu byla reality show v minulosti již několikrát kritizovaná. Nicméně poslední britská řada posunula neuvěřitelnost celého tohohle „experimentu“ o hledání lásky naslepo na jinou úroveň. Ať už je můj nebo vkus někoho jiného jakýkoliv, cast byl objektivně hezký a půlka z něj by mohla letět z buněk přímo do vily v Too Hot To Handle.
Mně nevadí, že účastníci a účastnice chodí do fitka, God forbid. Jen mi přijde škoda, že prezentovaný účel show, který má doopravdy potenciál, zůstává i po tolika sériích a předešlé kritice minimálně v případě britské verze prakticky nenaplněn, ba naopak.
We want to see normal bodies
Pořad napříč zpracováními z různých zemí docela dobře splňuje, že jsou účastníci a účastnice z různých socioekonomických zázemí a mají různý etnický původ (i když ani to není podle mnohého divácta takové, jaké by mohlo být).
Show tak testuje, jestli si lidé řeknou své „ano“ přes odlišnou rasu, třídu nebo příjem, ale na velikost už se hledět nemusí, protože plus size lidé se do castu prakticky neobsazují nebo ve finálním střihu nejsou vůbec vidět, což neplatí jen pro poslední UK řadu, ale i pro všechny ostatní.
Výjimku tvořila snad jen Alexa Alfia, účastnice třetí řady americké verze, jejíž nacastováním nejspíš show reagovala na předešlou kritiku a byla často označována za světýlko naděje pro body inclusivity. Ta si v pořadu řekla s partnerem své „ano“ a jejich love story pokračuje i dnes a jsou dokonce rodiči. Žádný průlom v diverzitě těl se však nekonal.
Kde je chyba?
Jak přesně jsou účastníci a účastnice vybíráni, není zcela jasné. Lidé se sice mohou hlásit sami, část obsazení však vyhledává sama produkce na sociálních sítích. Otázkou tak zůstává, jestli se plus size lidé do pořadu nehlásí, objektivně z jiných důvodů, než je jejich velikost, neprojdou castingem, nebo je produkce nevybírá na sítích in the first place.
Lidé na sítích si také všimli, že když už se větší účastník nebo účastnice do pořadu dostane, k oltáři a tím pádem i do výsledného střihu se nedostane.
V rozhovoru pro Insider řekla v roce 2022 Vanessa Lachey, že plus size lidé, kteří byli do pořadu obsazeni, nevyvíjí vztahy v dating pods tak úspěšně, protože jsou si sebou „nejistí“. Její tvrzení samořejmě schytalo vlnu kritiky, protože jím nejen, že velmi generalizuje, ale zároveň naznačuje, že být plus size je inherentně důvod k nejistotě.
Co nám tím show říká?
Love Is Blind svým obsazením podkopává svoji vlastní tezi a zároveň ukazuje nejen zakořeněné předsudky a diskriminaci lidí s vyšší váhou, ale také to, kdo má kvůli své velikosti nárok na lásku - a tlustí lidé nejsou bezpodmínečné lásky (pokud nějaká taková doopravdy existuje) hodni.
Můžeme se tomu ale v naší fatfobní společnosti vůbec divit? A měla by v ní show vůbec takový úspěch, pokud by v ní plus size těla, nebo dokonce disabled lidi, opravdu byli?