Lidé narození v roce 2005 budou příští rok slavit dvacetiny. Jak vnímají tento velký milník?

Pro některé možná první kulatiny, které si budete pamatovat (nebo taky ne, že jo). Teenage léta máme za sebou. Dětské lásky vydržely a neseme si je do dospěláckých let přes pomyslný milník, který má na bráně napsáno DVACET, nebo stále čekáme, kam nás voda odnese a koho nám přinese.

Některé z nás čeká maturita, tudíž prozatím nejtěžší akademická zkouška našeho života. Druhá polovina nám už může vyprávět o prvním roku na vysoké nebo v práci. Čas letí že? Kde jsou ty doby, kdy jsme jezdili na koloběžkách (a říkali jsme si scooteři), točili fidget spinerem, pletli náramky z gumiček a youtubeři byli naši nejlepší kamarádi.

Růst a cesta k dospělosti se zdá být náročná a intenzivní. Dospívání však jde brát i pozitivně. Vyvíjíme si osobnost, která bude rozvíjet zase ty další. Plníme si sny, které jsme si představovali, když nám bylo 12. Tvoříme si vzpomínky, které jednou budeme vyprávět.

Jako ročník 2005 jsme mohli jako možná jedni z posledních pořád zažít dětství venku. Takové to klasické dětství, které známe třeba z ladovských pohádek to sice nebylo, ale určitě jsme se s tablety v ruce nenarodili.

Nicméně jsme byli svědky velkého technologického pokroku, tlaku sociálních sítí, kyberšikany nebo vyjadřování emocí přes klávesnice našich zařízení. Nejsme úplně nejvíc společenský ročník, který by rozhazoval emoce, kamkoliv to jde. Proto je potřeba si dokazovat, že v tom nejsme sami. A fakt nejsme. Literally se nás narodilo 102 tisíc jen v České republice.

Na Václavské náměstí se vejde kolem 50 tisíc lidí. No tak, kdybychom se trochu namáčkli, tak zaplníme dva takové Václaváky. Tomu říkám slušná oslava kulatin ne?

Buckle up kids. Best times of our lives are coming. Nicméně jak vnímají vrstevníci dvacítku? Jsou z ní nervózní nebo se nemůžou dočkat? A jaké jsou rady pro budoucí oslavence od už zkušených dvacítek?

„V 18 jsem si říkal, že už jsem vlastně celkem starý, ale otevřelo se mi hodně nových možnosti, jako je řidičák, legální alkohol a tak dále, takže jsem to nějak přešel a najednou mi bylo 19 a říkám si, že teď je mi to celkem jedno, ale 20 se vlastně trochu bojím. Přijde mi, že čas ubíhá najednou hrozně rychle. Především v maturitním ročníku. Teď jsem nastupoval, už jsou skoro Vánoce a za chvíli budeme mít po maturitě. Po dvaceti cítím, že společnost na mě bude mít řekněme větší nároky.“ - Šimon

„S dvacítkou pociťuju, že se nic nezmění. Možná to, že už nebudu ve svých teen letech trochu bolí, ale jinak asi nic velkého. Také si myslím, že dokud se mi nestane nic velkého jako narození dítěte, svatba nebo titul, tak mi nedojde, že stárnu. Toho, že stárnu se nebojím, vlastně se těším a doufám, že se nic moc nezmění.“ - Natálie

„Tak to, že mi bude 20, vidím trochu jako definitivní konec dětství. Sice je člověk dospělý od 18, ale úplně jsem se tak necítil. Vlastně ani teď. Jen si už říkám, že se nějak musím chovat a řešit si věci sám, protože už je za mě nikdo dělat nebude. Zároveň mě těší, že si můžu dělat tak nějak, co chci, což je dost spojené s výškou. Najednou mám hodně času, a to se mi líbí. Jediný problém, na který jsem narazil, je vymýšlení toho, co budu jíst. Řekl bych, že je to docela velký milník. Těším se, skoro všude jsem slyšel, že to budou ty nejlepší roky.“ - Vojta

„Často slýchávám, že přichází depka, protože už nadále nebudu ve svých teen letech. Takhle jsem ale nad tím nikdy nepřemýšlela. Naopak je to pro mě hrozně pěkná připomínka, že moje teen roky jsou za mnou a já se můžu poučit ze svých chyb. Šíleně se těším, co mi dvacetiny přinesou. Co všechno zažiju a koho všechno potkám. Teenage years, you were everything, but you will not be missed.“ - Lucie

„Od chvíle, co jsem nastoupila na střední školu, se cítím stejně. Nevnímám, že bych nějak dospěla. Jediné, čeho si začínám v průběhu let všímat, je rozdíl mezi generacemi. Ne, že bych byla o tolik starší, ale jsou tu chvíle, kdy mi přijde, že jsem z jiného století. Každopádně to, že mi bude dvacet, je pro mě jen číslo. Jen čekám a těším se na to, co mi život přinese.“ - Pavlína

„Že mi bude dvacet? Tuhle myšlenku jsem z hlavy úplně vytěsnil. Nebo si to alespoň nalhávám. Ono je vtipný a zároveň děsivý si uvědomit, že najednou z nadšeného čekání na plnoletost se stal stresující čekání na moment, kdy už nebudu náctiletý. Vždyť moji prarodiče se v tuto dobu brali?! Někteří lidé po dvacítce už pomalu budují kariéru a bydlení. Já jsem rád, že jsem se po dlouhé době rozhodl, z čeho budu maturovat. Myslím si ale, že to dítě, které ve mně je odjakživa, se mnou bude až do smrti. Proto se stárnutí vlastně ani nebojím.“ - Daniel

„Co se mě týče tak jsem velmi nostalgickej člověk, takže občas mám takovou tu chvíli, že bych se chtěla vrátit do mých 10 let a prostě tam na chvíli zůstat. A taky teďka budu maturovat a hlásím se na VŠ, což mi třeba přijde insane, ale někdy mám pocit, že se reálně sesypu a že bych nejraději zdrhla na samotu do lesa a tam minimálně měsíc zůstala a reconectovala se s přírodou, ale hold stárneme všichni a utýct se tomu nedá, ale věřím, že everything is gonna be okey.“ - Ema

In case you don't have enough. Míša (@michaela_halova) doporučuje poslechnout si tento podcast: