LENA KNAPPOVÁ: Některé momenty nefotím, chci je jen prožít.

Autenticitu označuješ za klíčovou hodnotu. Jak ji dnes vnímáš v době, kdy se z autenticity stal trend?

Myslím si, že čím víc člověk o autenticitě mluví, tím méně autentický ve skutečnosti je. Jakmile se ji snažíš vysvětlovat nebo deklarovat, vytrácí se její podstata. Pro mě je autenticita něco, co se nedá přesně pojmenovat. Je to směs pocitů a intuice, něco, co se dá jen cítit.

Mám pocit, že se na autenticitu dnes lidé až příliš soustředí a berou ji jako hlavní pointu všeho. Jenže právě to neustálé zdůrazňování autenticity z ní dělá opak. Opravdová autenticita podle mě vzniká přirozeně u lidí, designérů nebo značek, kteří ji vůbec neřeší a prostě jen dělají svou práci.

Je obecně známé, že prostředí módy není vždy tak krásné, jak se může navenek zdát. Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek ze zákulisí?

Můj nejsilnější zážitek byla moje první přehlídka Yves Saint Laurent. Dodnes ji považuji za jeden z nejkrásnějších momentů svého života. Bylo to vizuálně, hudebně i emocionálně velmi silné, a právě tam jsem si uvědomila, že tohle chci dělat a že módu i fotografii beru mnohem vážněji, než jsem si do té doby myslela. Bylo to v roce 2016 a ten moment ve mně zůstal dodnes.

Z těch negativních zážitků mě nejvíc rozčiluje disrespekt k lidem – hlavně degradování modelek a zacházení s lidmi jako s objekty. Tenhle způsob komunikace je často povrchní a necitlivý a na Fashion Weecích se s tím bohužel setkáváš skoro každý den.

Stalo se ti někdy, že jsi záběr neudělala, i když byl vizuálně silný, protože by překročil tvoje osobní hranice?

Ano, mnohokrát. Hlavně při focení v zákulisí se stává, že jsou lidé nazí nebo ve velmi intimních situacích, a to jsou momenty, které fotit nechci. Přijde mi to neetické a necítím se s tím dobře.

Zároveň se mi stalo, že jsem něco nevyfotila proto, že ten moment byl tak silný nebo krásný, že jsem ho chtěla jen prožít. Dnes máme pocit, že všechno musíme sledovat přes obrazovku, ale pak tam vlastně nejsme. Někdy je důležitější ten moment opravdu vidět než ho mít zachycený.

A udělala jsi někdy záběr a nakonec ho nepoužila, protože ses s ním hodnotově neztotožnila?

Ano, stalo se mi to víckrát. Například u fotografií Kanyeho Westa. Fotila jsem ho v backstage přehlídky, kde stál za Matthew Williamsem, a byla to vizuálně silná situace. Jenže krátce poté přišly jeho veřejné výroky, se kterými jsem se morálně nemohla ztotožnit, a rozhodla jsem se ty fotografie nepoužít.

V jednom rozhovoru jsi říkala, že nebudeš fotit značku nebo pracovat pro zadavatele, kterému nevěříš. Existuje značka, které stoprocentně věříš? Nebo které jsou pro tebe takzvané „love brands“?

Určitě. Pro mě jsou to Maison Margiela, Issey Miyake, Yohji Yamamoto, Comme des Garçons nebo Junya Watanabe. Jsou to značky, se kterými jsem morálně i eticky v absolutním souladu a kde cítím dlouhodobou hodnotovou konzistenci.

Samozřejmě většina značek dělá i věci, se kterými se nemusíš vždy ztotožnit, ale z morálního hlediska tam není nic zásadně problematického.

Ale je to i tak proměnlivé, ne? Jsou značky nebo momenty, se kterými se už ztotožnit nedokážeš?

Ano. Například Christian Louboutin v době, kdy se řešila kauza kolem Jadena Smitha. Nerozuměla jsem tomu a necítila jsem se s tím dobře.

Balenciaga je vlastně jediná značka, kterou jsem nešla fotit. Miluju Balenciagu. Milovala jsem ji nejvíc když ji vedl Nicolas Ghesquière, ale teď je pro mě spojená s Demnou a érou, kterou tam vytvořil. Změnil její definici ale ne tak, že by změnil její hloubku nebo historický kontext, ale spíš pro většinu konzumního publika, která se nezajímá o historii značky a preferuje rychlé, povrchní trendy. Věděla jsem, že bych s těmi fotkami nevěděla, co dělat, a zároveň jsem cítila, že nejsem ani cílová skupina, ani ten správný člověk. I když je dnes situace jiná, zatím bych tu značku fotit nechtěla.

Takže bys teď třeba nešla fotit Gucci, když je tam teď Demna?

Pro mě je to pořád Demna, kdo Balenciagu nanovo definoval, a od toho se neumím úplně odstřihnout. Takže teď, když je v Gucci, nechtěla bych fotit ani pro ně.

Jak se díváš na přítomnost influencerů v prvních řadách přehlídek?

Je to složité téma. Sama si uvědomuju, že do určité míry jsem taky influencer a mám vliv na to, jak lidé vnímají módu nebo vizuální kulturu. Influenceři dnes pro značky plní důležitou marketingovou funkci. 

Na druhou stranu často nahrazují lidi, kteří byli součástí módního světa dlouhé roky od novinářů po fotografy nebo kritiky. Problém vidím hlavně v tom, když se influenceři staví do role kritiků jen na základě dosahu. To, že máš hodně followerů, neznamená, že něčemu skutečně rozumíš. Znamená to jen to, že tě to baví a umíš tvořit obsah. Eugene Rabkin to podle mě shrnul úplně přesně: ,,spousta lidí dnes plete obsah s žurnalistikou”.

Jak se změnil tvůj vztah k módě?

Jsem mnohem selektivnější. Nosím méně značek. Čím jsem starší, tím víc si vybírám, co nosím i co fotím. Moje hodnoty se nezměnily, spíš se víc soustředím na to, co má pro mě skutečně smysl.

Kvůli sociálním médiím dnes vnímám módu i fotografii jinak. Všechno je rychlé, povrchní a okamžité. Zmizela určitá mystérie, a to je něco, co mi chybí.

A co ti v poslední době udělalo radost?

Určitě přehlídka Valentino, ta byla naprosto fantastická. Velkou radost mi udělala i moje výstava a teď se těším na tu, co bude v Moravské galerii. V poslední době se víc soustředím na sebe než na okolí a to mi dělá dobře.

Takže ty momentálně připravuješ výstavu, která nese název I’ll Do My Own Lashes?

Ano, je to dlouhodobý proces. Název vznikl asi před rokem a půl na přehlídce Toma Forda, kdy jsem po několika šampaňských posílala Robertovi, mému kurátorovi, hlasovku, že takhle se musí jmenovat další výstava. Tu větu slyším v backstage strašně často.

Na výstavě budou práce z archivu i nové fotografie focené už s tímto záměrem. Není to retrospektiva, ale konceptuální průřez mojí tvorbou.

Mluvíš o práci s kleštičkami na řasy, o fyzickém kontaktu s lidmi a osobním prostoru. Jak tyhle věci vnímáš ve své fotografii?

V prostředí kolem hlavy a obličeje někdo vstupuje do tvého safe space. Musíš se rozhodnout, jestli ho necháš přijít blíž. To se odráží i v mém přístupu k tvorbě. Já nemám asistenty a většinu věcí dělám sama.

Když fotím, vstupuju do cizího světa a snažím se zachytit emoce. Fotím lidi a jejich pocity víc než make-up nebo oblečení. Právě extrémy a kontrasty, jako je stres, nepohoda nebo napětí mě zajímají nejvíc.

U mladších modelek často vidím strach říct, že něco nechtějí. Nechají si dělat věci, protože se bojí, že přijdou o práci. To je téma, které přesahuje módu obecně.

Posuneme se k tématu AI. Ty sama hodně fotíš na analog. Myslíš si, že si pak jako společnost víc vážíme fotografií, které nejsou vytvořené nebo zásadně ovlivněné umělou inteligencí?

Určitě ano. Umělá inteligence neumí cítit emoce, neumí být naštvaná, smutná ani šťastná. A to je pro mě úplně zásadní rozdíl. Mně to vlastně přijde až bizarní, když vezmeš třeba i tu AI přehlídku, že do toho vůbec někdo jde. Úplně to nechápu, ale OK that’s progress, I guess.

Fotím jak na analog, tak na digitál. Analog mi dává větší váhu každého záběru, digitál rychlost a svobodu. O tom, jaký formát použiju, se často rozhoduju intuitivně a to pak ovlivňuje i to, co chci sdílet a co si nechám jen pro sebe.

Máš silné zázemí v undergroundové kultuře, obzvlášť v hudbě. Jak to vnímáš v souvislosti s přehlídkami?

Hudba je podle mě absolutní základ každé fashion show, klidně i sedmdesát procent celkového dojmu. Nastavuje atmosféru, ovlivňuje pohyb modelek i vnímání publika.

Velmi ráda vzpomínám na období, kdy Hedi Slimane dělal své „punkové“ show. Je to ta energie, kterou si dobře pamatuju. Moc se mi líbí i přístup Ricka Owense, který ke svým přehlídkám publikuje detailní show notes. Díky nim člověk chápe kolekci v širších souvislostech. Mysteriózní přehlídky mě baví, ale jen pokud se jejich záhadnost nakonec rozluští a já pochopím záměr. Jako člověk chci věcem nejprve porozumět emocionálně a až pak fakticky.

Žiješ mezi Paříží a Prahou, co ti nejvíc chybí na Praze a co na Paříži?

Prahu miluju nejvíc na světě. Mám tu klid, zázemí a pocit domova. Paříž má obrovskou energii, ale je spojená hlavně s prací, Fashion Weeky, stresem a neustálým tlakem. Ten kontrast je obrovský a právě díky němu si obou měst dokážu vážit.