Přihlášení se k heyfomo
Když otevřete srdce, dostanete stejnou odpověď. Co jsem si odnesla z rozhovorů o lásce se starší generací?
S Fomem jsme před nedávnem vyrazili do domova seniorů organizace Sue Ryder v pražské Michli, abychom natočili rozhovory s jeho obyvatelkami a obyvateli. V rámci společného projektu jsme si dali za cíl zbourat zdi, které se mezi generacemi často zbytečně staví, společně prozkoumat téma lásky ve všech jejích podobách a vyslechnout si ty, kteří s ní mají o desítky let více zkušeností než my.
Sue Ryder je česká nezisková organizace, která se od konce devadesátých let snaží pomáhat seniorům i jejich blízkým při životních změnách, které stáří přináší. Nabízí paliativní péči, osobní asistanci a v neposlední řadě také zřizuje domov pro seniory.
Už při příjezdu do něj se člověku rozplyne stereotypní představa domova, kterým prostupuje nemocniční pach i pocit osamění a tíživé ticho. Místo toho nás čekalo útulné prostředí, hezká zahrada s lavičkami, usměvavý personál a později ještě usměvavější klienti a klientky, se kterými jsme si hned zpočátku střihli seznamovací kolečko a připravili se na rozhovory.
Paní Ludmila
Jeden z rozhovorů vedla naše Barča s paní Ludmilou. Ta si pro rozhovor vybrala lavičku v zahradě, na které dříve sedávala společně se svým již zesnulým manželem. Oba byli klienty domova. „My jsme tady ještě oslavili svoji zlatou svatbu,“ říká a vzpomíná na to, kolik členů rodiny bylo na oslavě pěti desítek let jejich manželství. Se svým mužem se seznámila, když ji vyzval k tanci v jednom z pražských podniků, kde se tančívalo tango nebo foxtrot.
„Dvakrát týdně jsem chodila tancovat a jednou v neděli pro mě přišel chlapec a vyzval mě. Pamatuji si, že náš první rozhovor byl o obrazech a porodnosti.“
Na první domluvené rande Ludmila nepřišla a jejich cesty se znovu spojily až o pár týdnů později při dalším společném setkání v podniku, ve kterém zpívávali Waldemar Matuška i Věra Špinarová. Od té chvíle byli Ludmila a její muž spolu.
Za klíč dlouhého a fungujícího vztahu považuje společná témata a upřímné rozhovory, skrze které se mohou dva lidé poznat, a ze kterých vychází vzájemné porozumění. Podle Ludmily to v jejím případě zabralo.
„S manželem se tak krásně povídalo. Když už jsme pak měli děti, tak jsme je okolo osmé uspali, zatáhli závěsy a do půlnoci jsme si ještě povídali. To mně teď hrozně chybí. (...) Ty rozhovory jsou opravdu důležité.“
Paní Ludmila pak popisovala, jak se partnerské i přátelské vztahy dříve udržovaly a jak si lidé volali na pevnou linku a z telefonních budek. Vyzdvihla, že to má naše generace v tomto ohledu jednodušší, zato zažíváme více stresu a pořád se někam honíme. Prý to vidí u syna.
Vylíčila také své nejdelší přátelství s kamarádkou Jitkou, které trvá od první třídy, a které přečkalo doby na jiných středních školách i nové životní etapy, například, když přišly děti. Rozhovor zakončila doporučením pro mladé a znovu vyzdvihla důležitost porozumění druhým skrze dialogy.
Pan Miloslav
Na další z laviček zahrady jsem vedla rozhovor já s panem Miloslavem, který prožil více než 20 let v emigraci v kanadském Torontu. Do tehdejšího Československa se vrátil až po roce 1989.
Pocházel z perzekuované rodiny a komunistický režim byl pro něj, nejspíš stejně jako pro většinu jeho generace, nesmírně formativní a náš rozhovor se okamžitě stočil k lásce k vlasti. „I když jsem nesouhlasil s komunistickým režimem, který tady byl, nikdy jsem neřekl špatné slovo o Československu, ani když jsem byl v Kanadě,“ vysvětluje Miloslav, který říká, že lásku k vlasti cítí nejen proto, že tady vyrostl, ale také proto, že je Česko součástí Evropy, kterou má zkrátka rád a věří v její budoucnost.
„Já si myslím, že láska k vlasti je jedna z nejdůležitějších lásek, které existují, společně s láskou k bližnímu svému. Jsou to dva základní atributy, které vytváří charakter člověka.“
Téměř stejnou lásku, jakou cítí k Česku, má také ke Kanadě. Podle něj je to tak 51:49 a při hokeji neví, komu fandit.
Když se do nové země přestěhoval, bylo mu 26 let. „Mám vysoké mínění o kanadském lidu. Když jsme tam v 68. roce dojeli, tak tam už byli starší emigranti z let 1945 a 1948. Ti tam udělali takové velké inzeráty, že přijedou další lidi a pronajali různé místnosti, kam Kanaďani nosili svetry, kabáty a tak,“ popisuje pan Miloslav a dodává, že k nim Kanada byla velmi otevřená, i co se týče administrativních věcí, jako je uznání diplomu. Díky tomu mohl Miloslav uplatnit svůj český inženýrský titul, který mu v Kanadě bez problému uznali.
S panem Miloslavem jsme se přesunuli k dalším podobám lásky, ale partnerský život Miloslava mi během rozhovoru zůstal záhadou a na otázku, jak se dřív vytvářely vztahy a kdo dělal první krok, mi odpověděl vtipem.
„Víte, já jsem byl takový inženýrský ňouma. A o tom je takový vtip: Jsou dva druhy mužů. Jedni mají holky, a druzí housky. A já jsem vždycky skončil u toho pečiva.“
V Kanadě se však pro něj stalo velmi důležitým přátelství. Začátky v nové zemi bez finančních zdrojů, bez ovládání jazyka a bez známých byly těžké, ale shodou okolností se v Torontu potkal hned se třemi dalšími spolužáky z ročníku na vysoké a jeden z nich se pro něj stal podle jeho slov bratrem. Museli se na sebe spolehnout. A přátele nakonec našel i mezi Kanaďany.
„Já jsem nepředpokládal, že přijde 89. rok, tak jsem si vzal do hlavy, že se musím vklínit do kanadské společnosti. Jako technik jsem byl tvrdý na jazyky, ale i přesto se mi podařilo mít velmi dobré kanadské přátele, protože když otevřete srdce a jste féroví k bližnímu svému, dostanete stejnou odpověď.“
Stopy po životě v Kanadě jsou u Miloslava patrné i v řeči, ve které prokládá češtinu s anglickými výrazy a vypráví mi, že jeho oblíbené knihkupectví v Praze jsou Budget Books, kde je dobrý výběr literatury v angličtině. Vyzdvihnul také důležitost lásky v rodině a zmínil, že v případě jeho rodiny byla láska vzhledem k perzekucím a prožívaným nelehkým časům způsobených komunismem nezbytná.
A jakou radu dal na závěr mladým lidem?
„Mít pro toho druhého člověka porozumění a pomáhat, když je pomoc žádaná nebo nutná.“
Projekt zahrnoval rozhovory s dalšími čtyřmi lidmi, a každý se nesl v mírně odlišném duchu, stejně jako má každý z respondentů odlišný životní příběh. Všechny nám ale připomněly, že na klišé Láska kvete v každém věku přece jen něco bude, jen se nemusí vždy jednat o lásku milostnou, kterou si nejspíš všichni jako první představujeme.
Za stejně důležité považovali senioři přátelství, lásku v rodině a popisovali, jak i dnes, kdy jsou klienty domova Sue Ryder, pociťují nový typ lásky mezi klienty a personálem domova a navazují nová přátelství. Pan Miloslav a pan Ivan, který byl další z našich respondentů, spolu bydlí na pokoji a pravidelně vedou sáhodlouhé rozhovory o historii. Ve svých více než osmdesáti letech se stali přáteli.
Z rozhovorů si však já sama nejvíce odnáším důležitost vedení dialogů, a to nejen ve svých osobních vztazích, jak zdůrazňovala paní Ludmila. Přesvědčila jsem se, že trocha vzájemného zájmu přináší dnes stále víc potřebné porozumění.