Kdy se z toho, že nejdeme ven, stala ctnost?

Hned na začátek musím ujasnit jednu věc. Nejde mi o introverty ani o lidi, kteří bytostně potřebují klid. Jde mi o kulturní posun, kdy si z pasivního způsobu života stavíme identitu. Být doma, ležet v posteli a scrollovat, to všechno se plíživě přestalo omlouvat, až jsme se začali předhánět v tom, komu je víc všechno jedno.

Být venku kdysi znamenalo být cool

Když se podíváme deset nebo dvacet let zpátky, chození ven bylo synonymem toho být cool. Jako první mě napadají postavy ze Sexu ve městě, které pořád někam chodily, protože chtěly být tam, kde se něco děje.

Dnes je svět jiný a možná právě proto, že se tak rychle mění, změnilo se i to, po čem toužíme. Místo narážení na krásné neznámé v baru chceme být radši doma v bezpečí. V posteli, s telefonem, hlavně bez lidí. Small talk nám nahání hrůzu, říkáme. Mít plány je skoro out, lepší je žádné nemít.

Samota nebo izolace?

A chceme být tedy sami, nebo je přesnější mluvit o izolaci?

Existuje rozdíl mezi samotou, kterou potřebujeme k odpočinku a izolací od lidí. Jak ale poznáme, že už nejde o vědomou volbu, kterou činíme z upřímné potřeby, ale o osamělost?

Internet tuto věc ještě víc komplikuje, protože nám dává falešný pocit komunity. Ležím doma, jsem sama, ale zároveň mám pocit, že jsem součást něčeho většího. Stačí otevřít komentáře pod videem o bed rottingu a zjistit, že tisíce lidí dělá totéž.

I mně samotné se někdy stalo, že jsem měla jít na akci, ale nechtělo se mi. Schovaná před světem jsem jako coping mechanismus sáhla po scrollování a pak šla spát s pocitem, že se den propadl někam do prázdna. Kdyby mi tohle někdo řekl před deseti lety, nedokázala bych tomu uvěřit. Dneska se mi to bohužel stává skoro automaticky.

Proč se to děje

Je to jen o lenosti? Nebo je to spíš důsledek toho, že ekonomická nejistota, digitální závislost a rozpad fyzických komunit vytvořily toxický mix, ve kterém nemáme energii nazbyt?

Nájem, inflace, nejistá budoucnost. Sociální život stojí peníze. Algoritmus nás krmí obsahem, který posiluje naši pasivitu, a generace, která vyrostla online, paradoxně neumí být offline. Církev nebo sousedské vztahy postupně slábnou a nic je plně nenahradilo. Zůstala nám postel a telefon.

Dospělost a pohodlí

Všímám si mýtu, že když je ti po pětadvaceti, dospělost znamená být každý večer doma. Chodit ven působí trochu dětinsky, party jsou prý povrchní a small talk se bere spíš jako něco trapného než jako běžná součást života.

Jenže existují celé profese postavené na setkávání. Reklama, PR, kultura nebo politika. Nikdo nad třicet nepřestává chodit na akce jen proto, že „zestárl“. Je to součást práce i života.

Sociální dovednosti se někdy začínají jevit jako něco, za co se skoro omlouváme. Když někdo řekne, že mu nejde small talk, často to zní spíš jako sympatická vlastnost než jako dovednost, kterou lze časem zlepšit. Podobně se i stížnosti na kolegy staly běžnou součástí online humoru. Možná si tak nenápadně zvykáme na představu, že být víc uzavřený je vlastně normální a že dospělost znamená hlavně mít pohodlí a klid.

A co s tím?

Nechci glorifikovat hustle kulturu ani tvrdit, že všichni musíme být extroverti, kteří tráví každý večer venku mezi lidmi. Odpočinek je důležitý a někdy je úplně v pořádku zůstat doma a nic nedělat. Možná bychom ale měli být opatrní v tom, jak snadno jsme začali romantizovat rezignaci a vydávat ji za ideální životní styl.

Scrollování samo o sobě nevytváří skutečnou komunitu a pasivní sledování cizích životů nemůže plně nahradit vlastní zkušenosti. Myslím, že být někdy mezi lidmi, i když se nám zrovna nechce, nemusí nutně znamenat, že jsme si špatně nastavili hranice nebo že ignorujeme vlastní potřeby. Někdy jde prostě o přirozený diskomfort, který k životu patří a který nás může občas posunout dál, i když to v danou chvíli není příjemné. Zároveň si uvědomuji, že žijeme pod velkým tlakem a že každá zkušenost může vypadat jinak, a o to víc mě zajímá diskuze kolem toho, jak tohle celé prožíváme.

Nicméně bed rotting za mě určitě není lifestyle, za který ho online diskurz někdy vydává, ale spíš symptom něčeho hlubšího. Únavy, osamělosti nebo pocitu, že svět venku je příliš náročný.

Určitě by se nám všem hodilo víc důvodů, proč vstát z postele. Možná dospělost nespočívá v tom být neustále doma v pohodlí, ale v tom umět být někdy i trochu nepohodlně mezi lidmi. Často píšu o tom, že jsme trochu pozapomněli žít v komunitě, a teď se k tomu vracím znovu.

Protože ten moment, kdy se nakonec odlepíte od telefonu, jdete ven a zpětně jste rádi, že jste to udělali, často stojí právě za ten malý diskomfort, kterému jsme se původně chtěli vyhnout.