Přihlášení se k heyfomo
Karin Ann šlápla se svou druhou studiovkou vedle, místy se pohybuje za hranicí poslouchatelnosti
Slovenská zpěvačka se po vydání debutového LP lonely together pro mnohé stala velice nadějným interpretem. Vyprodukovala pop music světového formátu, která by sice v globálním měřítku zapadla, ale na našem trhu působila revolučně. To se jí napodruhé nepodařilo.
Vztah k interpretovi: Nemalé prvotní sympatie mísené s velkým očekáváním
Oblíbené starší album: N/A
Žánry: Pop punk, Electropop, Dream Pop
FAVs: i’m a loser, in company
NAHs: we’re friends, right?, looking at porn, you should run from me
Přiznám se, že jsem loňskému debutu Karin Ann nevěnoval příliš pozornosti. Potěšil mě, líbil se mi, ale nezaryl se mi do paměti. Zapůsobil na mě však natolik, abych při zjištění, že je na světě jeho follow-up, zpozorněl. Naděje jsem měl velké a strašně rád bych o side effects of being human pěl salvy slávy… Ale nebudu. Tak to těmi pozitivy alespoň odstartujeme, shall we?
Karin Ann díky svým aktuálním zdrojům inspirace, které u nás zatím nemají ani decentní obdoby, zaručeně přináší něco „nového“ na tuzemský hudební trh. Sice jsme to něco už mockrát slyšeli z nahrávek předních světových hráčů a hráček na poli popu, ale teprve od našince to dostává ten správný punc novosti a wow effect. Což je v zásadě to, co dělá side effects of being human likable.
Méně po chuti mi je skoro všudypřítomná inspirace pop punkem. Chápu, Karin byla pravděpodobně hudebně odkojená Avril Lavigne a Green Day a chtěla to vtisknout do své tvorby. Ale výsledek bohužel zní spíš jako snažení některých na tomto trendu se vezoucích současníků (ehm, MGK, ehm). A to je zrovna trend, který (alespoň za mě) netřeba přinášet do sebemenší blízkosti naší hudební scény.
To je, uznávám, krajně subjektivní hot take, který nedělá základ pro pořádnou recenzi, takže teď fakticky. Album side effects of being human je all over the place, žánrově neukotvený, stébla se chytající mess, který se tváří, jako by měl nápadů přebytek, a přesto se několikrát ocitá bez jednoho jediného a zní pak jako tisíc věcí před ním. Někdy velmi konkrétně, jako na tracku looking at porn, jehož bridge až nápadně připomíná skladbu Nothing In This World od Paris Hilton. Samozřejmě bůhví, od koho si to zase vypůjčila ona… Nejde si nevšimnout ani místy nepovedených vokálů, třeba na you should run from me, které už tak těžko stravitelné skladbě zrovna nepřidávají.
I přes světlé momenty, jakým je třeba hned první věta („I’ve never been in love and I’m almost twenty"), naprosto parádní track i’m a loser, na který bych nejraději protancoval celou noc v klubu, nebo slušné balady ’in company’ a ’winter song’, je nová deska Karin Ann šlápnutím vedle. Tak, third time’s a charm...?
Hodnocení: 37 %