Přihlášení se k heyfomo
Jsou krásní a stejně si nedokážou nikoho najít. Proč je pro Gen Z blízkost tak těžká?
„Tady prostě není nikdo, kdo by za to stál. Žádní normální kluci!“ stěžuje si jedna kamarádka za druhou. Z mužské perspektivy můžu mluvit jen o gay mužích, od kterých zas slýchávám: „Je hrozně těžký najít si někoho na vztah, všichni chtějí jenom hookups.“ V čem je problém?
Očekává se, že to řeknu, ale moje kamarádstvo jsou opravdu krásní lidé. Pod definicí „krásných lidí“ si představuju tři věci: charisma, humor a dobrý vkus. Když mi pak někdo, komu byly do vínku dány všechny tyto kvality, řekne, že si už několik měsíců (nebo let!) nemůže nikoho najít, nemůžu se ubránit otázce:
„Jak si někdo jako ty nemůže nikoho najít?“
Zajímavé je, že problém většinou nevidí v sobě, ale v tom, what’s on the market. Protože, jak jsem už zmiňovala, tito lidé se o sebe starají. Čím víc do sebe dáš, tím víc očekáváš od toho druhého. Standardy se zvyšují. Není jim pak nikdo dost dobrý?
Jak se ale můžeme divit mladým lidem, kteří vyrostli na tom, že se pořád s někým porovnávají? Sociální sítě nás všechny donutily vytvořit si svůj personal brand, a pokud nemáš alespoň jeden velký projekt, na kterém pracuješ a ke kterému směřuješ, jak chceš přežít v téhle době pozdního kapitalismu?
Za prvé, musíme nějak vypadat. To, že nemáš čas na gym, jsou jenom kecy. Takže si ukousneš část ze svého drahocenného dne na cvičení, jednou měsíčně jdeš na vlasy, všechno tě to stojí hrozně peněz… a tohle přece nemůže dostat někdo jen tak zadarmo. Musí si to zasloužit.
Pojďme se ale pozastavit u přeplněných to-do listů dnešních Gen Z a mileniálů. Zatímco boomers a generace X ve dvaceti řešila hlavně svá novorozeňata a to, jak se vypořádat s manželstvím a hypotékou, my míříme výš. Rodina není ten goal. My ženy jsme se konečně zasadily o svá práva a ještě o ně v poslední době musíme bojovat o to víc. Musíme dokazovat věci, využít možností, které jsme si vybudovaly, a hlavně, pane bože, být lepší než naše matky.
Kluci se zase snaží balancovat mezi algoritmickým obrazem dokonalého macho muže, kterým se mají stát, a tím, že na ně na každém rohu číhá hrozba, že budou cancelled. Takhle to alespoň podávají. Takže jsou radši hodiny ve fitku, sledují reelska typu: „Jestli chceš zjistit, jak se stát milionářem, udělej těhle pět kroků.“
A na holky? Na ty návod nedostali. Jen to, že na ně z každého rohu křičí feministky, že něco dělají špatně. A tak kluci, místo aby si to vzali k srdci, vzali radši úplně zpátečku a na baru tě prostě neosloví. Co kdyby sis to vyložila špatně, cancelne mě a já pak byl na celej život úplně zatracenej? Ne, díky, radši půjdu s klukama na proteinovej shake.
„I’m lonely, please love me.“
Jak to ale v dnešním světě bývá, věci jsou o hodně komplikovanější. Máme tu totiž i dating apps, které jenom prohlubují emoční propast mezi lidmi. Nejenže se tam cítíme jako zoufalci, ještě ke všemu tam ani nejsme opravdoví. Tento zmatek pak ale nakonec ani není vykoupený tím, že se dočkáme svého šťastného konce.
Dostáváme se do spirály pokus-omyl a stejně v ní zůstáváme, protože jsme na těchto aplikacích přece všichni. Kde jinde chceš někoho potkat? Oční kontakt je dnes skoro intimnější než sex. Letmý pohled přes rameno v baru na krásnou neznámou, který končí na rande, je už spíš sci-fi představa. A tak swipujeme dál, servírujeme své kurátorované-dokonalé-neopravdové já a po každém selhání se rebrandujeme.
„Jsem zoufalý*á stejně jako ty. Prosím, miluj mě.“
Jenže čím víc možností máme, tím míň si vážíme těch, které zrovna máme. A nedej bože, pokud jsi dlouho single. To už ani nevíš, jak do vztahu napasovat svůj život. Do hlavy se ti vloudí vtíravá myšlenka, jestli náhodou potenciální partner*ka není ohrožením tvého osobního prostoru. Pokud do toho všeho ještě musíš změnit svoje tempo, které je dokonale přizpůsobené tvojí rutině, a ty přece víš, jak náročné je se jí držet. Nejsou ty vztahy vlastně přežitek? Ptá se Gen Z.
Přece jen ji sužuje stereotyp, že jde o silně individualistickou generaci, která upřednostňuje vlastní naplnění a sebevyjádření. Nebojí se zpochybňovat zajeté normy a otevřeně mluví o tom, v jakém světě žije. O světě plném ekonomické nejistoty, politické polarizace a závislosti na sociálních sítích. Na bezmyšlenkovité randění tu není moc prostoru a individualismus rozhodně není tajnou ingrediencí spokojeného vztahu. Jednoduše, hrací pole lásky je pro Gen Z silně rozorané.
Jenže mladí lidé jsou unavení z hledání, předstírání a čekání na tu, toho nebo ty pravé. Naděje, zdá se, ještě neumřela, tak stále čekají, že se někdo objeví. Buď jim lásku naservíruje algoritmus, Tinder… nebo že by přece jen čekala tam venku?
