Jedeme na ohnivém koni, držíme se otěží zuby nehty a hází to s námi ze strany na stranu. Jaké léto nás čeká v tomhle tempu?

„Jakože, jak se tohle mohlo zase stát?“ Poslouchám hlasovku od kamarádky a slyším, jak za ní v kuchyni něco padá. Zdá se mi, že jsme měly tenhle rozhovor minulý týden. A předtím taky. A asi i ten samý rozhovor budeme mít za měsíc.

Sedím na mojí nové matraci, co mám položenou rovnou na zemi, je devět večer, světlo je ještě docela jasné, a já mám pocit, že mi tohle jaro vzalo (ale i dalo) víc, než kolik toho zvládám pojmenovat. Hledám si místo ve světě, který se mi pod nohama mění rychleji, než stíhám reagovat, a dělám rozhodnutí, o kterých nevím, jestli jsou správná, nebo katastrofální, dokud nejsou hotová. Pak už s nimi totiž stejně nemůžu nic udělat.

Nejsem v tom sama. Ptám se kolem a každý druhý člověk mi řekne něco ve smyslu: tenhle rok je šíleně rychlej, děje se toho hodně, nestíhám se ani pořádně nadechnout. Kolektivně jsme se ocitli v permanentním pohybu a netušíme přesně, proč. Jen cítíme, že kdybychom zastavili, něco by nás v tom tempu smetlo.

Teď vytáhnu astrologii. Pokud jste se mnou někdy byli na pivu, víte, že dřív nebo později by na ni stejně došlo. Pro mě je to docela praktický slovník pro věci, které se mi jinak vysvětlují těžko. 2026 je podle čínského zvěrokruhu rokem Ohnivého koně. Konkrétně Yang Ohnivého koně, což je ta nejvíc vyhrocená verze, jaká existuje: kůň plus oheň plus oheň navíc, fire on fire. Co nejvíc světla, a tím pádem i maximálně tvrdé stíny.

Nemusíte nutně rozumět astrologii, stačí číst symboly. Kůň je instinkt, rychlost, touha utíkat. Oheň je všechno, co hoří rychle, jasně a neumí zpomalit samo od sebe. Když to spojíme, vznikne energie, která nezná slova jako „možná“ a „až budu připravená“. Jede na „teď, hned, pojď“.

A přesně tak vypadá tenhle rok, kdy věci, co se nehýbaly roky, se najednou hýbou všechny naráz. Práce, vztahy, stěhování, rozchody, co se odkládaly roky. Je v tom svoboda. A je v tom taky ta nepříjemná skutečnost, že nikdo z nás nemá v ruce moc pevné otěže.

Jako bychom všichni nasedli na koně, který umí jenom cválat, a teď se v plné rychlosti snažíme předstírat, že to máme pod kontrolou, zatímco vnitřně jen doufáme, že nespadneme. Držíme se otěží zuby nehty a hází to s námi ze strany na stranu.

Jaké nás čeká léto?

V létě se Jupiter stěhuje z Raka do Lva. Přesouvá se ze znaku, kterému jde o bezpečí a domov, do znaku, kterému jde o to, být vidět. O odvahu, o radost a taky o hru. A já mám pocit, že jsme si poslední roky zapomněli hrát. Zapomněli jsme dělat věci jen tak, bez plánu, bez toho, aby to k něčemu vedlo.

Opravdovou hravost ale nejde naplánovat. Když si dovolíš dělat něco jen tak, bez cíle, snadno u toho vypadáš trochu jako blázen. Možná proto v nás takové chování vyvolává tolik studu.

Zatímco loňský rok Hada působil dojmem, že nás dopředu žene hlavně frustrace, vztek nebo pocit, že už něco nejde dál vydržet, letošek po nás chce, abychom přijali vlastní zranitelnost. Nestačí vědět, od čeho chceme utéct. Budeme si muset přiznat i to, po čem vlastně toužíme.

Táborák, který hoří celou noc, nepostavíme tak, že na něj naházíme všechno dříví hned na začátku. Chvíli by jasně hořel a pak zhasnul. I když nás tenhle rok svojí energií láká vymyslet, jak nejvíc zazářit, měli bychom myslet i na to, kolik si toho šetříme na později.

Možná je v tom i odpověď na to, jak zjistit, po čem vlastně toužíme. Hrát si, ale nepřecenit se a nezapomenout na vlastní stín. Nedělat věci, které jdou víc z ega než z toho, co v sobě cítíme jako pravdu.

Moc mi to v první polovině roku nešlo. Než jsem stihla zpomalit sama od sebe, dohnalo mě to. Ztratila jsem kontrolu nad svým koněm a nechala se za ním táhnout, ale zkusím se vyšvihnout zpátky do sedla. Možná je to znamení pro nás všechny, abychom zpomalili dřív, než budeme muset.

Hoříme. Jen ať z toho nezbyde popel dřív, než přijde podzim.