Je sdílení polohy toxic?

„Už jsem na cestě!“
„Ale na poloze vidím, že jsi ještě doma!“
Bílá lež. Známe ji všichni a většina z nás ji někdy použila taky. Těch pět minut se přece ztratí jako nic a není to moje vina, že jsem nemohl*a najít klíče.

Mít své kamarády na poloze nám dává dobrý pocit. Víme, kde jsou, co dělají, a hlavně že dorazili v pořádku domů. Když se v pátek večer ocitneme v centru města nebo nám nečekaně padnou plány, můžeme si snadno najít společnost. K tomu přece sdílení polohy je, ne?

Kde je ale hranice mezi praktickou funkcí a toxickým zvykem? Proč nám zrušení sdílení polohy připadá jako velká věc? A kdy už začíná příliš zasahovat do našeho soukromí?

Sdílení polohy, jako důkaz přátelství

Jako velká řada dalších skvělých vynálezů začalo i sdílení polohy jako dobrý nápad. Digitální trackování předmětů je totiž velké plus pro všechny, kteří často něco ztrácejí. AirTag nebo GPS obojek na mazlíčka zase zaručí klidnější spánek. Tak proč to neaplikovat i na své blízké?

Místo hledání se na nádraží stačí vytáhnout telefon. Funguje to i na festivalu, v přírodě nebo kdekoliv, kde je komplikovanější se orientovat. Místo jednoho ze stánků s Jägermeister, stačí pár kliknutí. Když jdete na rande a svůj protějšek ještě neznáte, kamarádi nemusí špehovat o pár stolů vedle. Stačí sledovat polohu.

Nejednou se mi stalo, že mi kamarádka volala, jestli jsem živá. Viděla totiž, že se nacházím někde, kde to nejen vypadalo trochu sketchy, ale navíc i v končinách a lokalitě, kde se normálně vůbec nepohybuji. V takových chvílích sdílení polohy dává smysl.

V noci víte, že dorazili domů. Na dovolené víte, že dojeli v pořádku. A když se vám někdo několik hodin neozývá, můžete si alespoň ověřit, že je naživu a jen ignoruje vaše zprávy. Buď mu došla mentální energie, nebo zkrátka nemá náladu.

Na první pohled jde o praktickou funkci, která šetří čas, starosti i zbytečné telefonáty. Není proto překvapivé, že se z ní během posledních let stal téměř symbol blízkosti. Je to důkaz, že se máme rádi a že si věříme. Že jsme opravdu přátelé. Že máme právo vědět, kde se ten druhý právě nachází. A možná i ukazatel toho, s kolika lidmi jsme si skutečně blízcí.

Ale kdy je to zdravé a kdy nikoliv?

U řady svých přátel ani nevím, kdy jsme si začali sdílet polohu. Nějak to přišlo samo. Jeden z nás byl na cestě za tím druhým, tak ji nasdílel pro lepší orientaci a už ji nikdy nevypnul. Možná jsme jeli na dovolenou nebo na výlet. Možná jsme si jen řekli, že se někde najdeme, ale nevíme, jestli budeme na telefonu. Tady máš moji polohu a je to. Nonšalantně.

A myslím, že právě takový přístup je ideální. Protože kolik lidí na poloze opravdu kontroluju? Já si ani vlastně nepamatuju, kdy jsem se naposledy koukla, kde kdo je. A ačkoliv se mi líbí představa, že jsou polohy mých přátel moje vlastní The Sims, proč bych to privilegium měla zneužívat? K čemu mi to je?

Navíc od chvíle, kdy se na iPhonu začala poloha zobrazovat přímo v chatu, je doslova na očích. U lidí, se kterými si píšu každý den, ji vidím prakticky pokaždé, když otevřu konverzaci. Jenže to, že tu informaci mám, ještě neznamená, že ji potřebuju využívat. Proč bych měla neustále kontrolovat, kde se moji blízcí zrovna nachází?

Zrušila jsi mi plány a pak jsem tě na poloze viděla v kavárně.

No. A pak je tady tohle.

Jenže tohle není celý příběh. To jsou jen souřadnice. Nemají kontext. Vidíme, že někdo není doma, přestože nám řekl, že nikam nepůjde. Vidíme, že je v centru města, přestože tvrdil, že dnešní kávu nestíhá. Vidíme místo. Ne důvod. Není to důkaz, který bychom mohli předložit u soudu. Je to jen domněnka podložená tím, kde se ten člověk zrovna nachází.

Najednou máme k dispozici informace, které jsme dřív neměli, a tak si vytváříme scénáře, které mohou být od pravdy stejně vzdálené jako vanilkové lusky a vanilkové aroma.

Přitom nám ani nikdo nemusel lhát. Ale i tak se zlobíme. Zlobíme se proto, že máme pocit, že jsme objevili něco, co jsme objevit neměli.

Sdílení polohy se svým partnerem

Pokud je tady jeden člověk, se kterým sdílíme polohu nejčastěji. Je to náš partner. Proč by taky ne? Však sdílíme oblečení, zubní pastu, postel, kalendář, auto i účet na Netflix. Tak proč nesdílet i to, kde se nacházíme? Zní to přirozeně.

Opravdu je to ale správně?

Je totiž rozdíl mezi tím, když polohu sdílíme proto, že nám usnadňuje život, a když ji sdílíme proto, že nám dává klid. Nebo spíš pocit kontroly. Protože co se stane ve chvíli, kdy si všimneme, že náš partner není tam, kde jsme čekali? Co když se jeho poloha na pár hodin přestane aktualizovat? Co když vám řekne, že je doma, ale modrá tečka tvrdí něco jiného?

A najednou nejde jen o bezpečí. Jde o důvěru.

Důvěra je totiž zvláštní věc. Buduje se měsíce, někdy i roky, ale stačí jediný moment nejistoty a začneme o ní pochybovat. A i když se později ukáže, že jsme se mýlili, ten pocit si často pamatujeme.

Možná je důvěra trochu jako japonská technika kintsugi. Rozbitá keramika se v ní opravuje zlatem nebo stříbrem. Praskliny nezmizí, naopak zůstávají viditelné. A opravená miska dál může sloužit jako miska, ale zároveň už vždycky víme že byla rozbitá.

Sdílení polohy důvěru nevytváří, ale ani ji nenahrazuje.

To, jestli se svým partnerem budeme nebo nebudem sdílet polohu, je na vzájemné domluvě. Pokud víme, že, máme trust issues, možná stojí za zkoušku to, nejdříve celé zvážit. Špatné připojení na internet, pak totiž může udělat hodně zbytečné neplechy. Protože stejně jako nám může sdílení polohy přivodit neoprávněné strachy, tak může i slepě krmit iluze, že je všechno v pořádku. To, že víme, kde někdo je totiž neznamená, že rozumíme tomu jak se cítí, co si myslí a jestli je k nám upřímný.

Načasování, kdy začít sdílet polohu je další bod, který si musí každý projít sám za sebe. V prvních měsících to může být trochu moc brzy, pro druhého zase může být maličko pozdě v momentu, kdy nastane čas na sestěhování se. Sebereflexe je v tomhle případě klíčová. Ale je potřeba mít na mysli, že se na to nemůžeme upínat.

Little birdie mi řekl: Pokud někdo chce manipulovat se svou polohou, přendá si ji na tablet nebo počítač a ten nechá doma.

Kdo chce, tak si cestu zkrátka najde nezávisle na tom, jestli sdílí nebo nesdílí svou polohu.

Digitální intimita

Zrušení sledování, odebrání z přátel nebo vypnutí sdílení polohy jsou všechno drobné akty digitální intimity. Na první pohled působí neškodně, ale ve skutečnosti nesou zvláštní váhu.

Nepřestaneme sledovat kamaráda ze střední, i když jsme s ním roky nemluvili. Neodebereme si z přátel někoho, s kým už nejsme (a možná ani nikdy nebudeme) v kontaktu, protože by to působilo jako příliš velký krok. A stejně tak často nevypneme sdílení polohy lidem, kteří se nám dávno vzdálili.

Ne proto, že bychom chtěli. Ale protože to „něco znamená“. Je to zvláštní druh blízkosti. Tichá, neviditelná, ale přítomná. A její změna působí mnohem větší, než by měla. V digitálním prostoru se totiž i malé gesto může stát velkým rozhodnutím.

Sdílení polohy by nemělo být způsobem, jak někoho kontrolovat. Je to spíš nástroj, pro případ, že něco potřebujeme. Když se někdo dlouho neozývá. Když máme najít kamaráda na festivalu. Když chceme vědět, jestli dorazil domů v pořádku. Když nevíme, jestli můžeme zavolat. Ne důvod otevírat mapu pokaždé, když se nudíme.

Jenom proto, že můžeme vidět, kde se naši blízcí nachází, ještě neznamená, že bychom to měli neustále dělat. Stejně jako si nečteme cizí zprávy jen proto, že nám někdo nechal odemčený telefon, nemusíme každou volnou chvíli sledovat, kde se kdo pohybuje. Jen každý musíme uznat sami za sebe, jestli k tomu přistupujeme zdravě.

A možná má naše generace sice přístup ke všem technologiím, ale to nutně neznamená, že v nich umí vždycky správně číst.