Dřív by se tomu asi řeklo, že je někdo cholerik, loosing their shit, snapping nebo spiraling. Dneska máš ale crashout. Něco tě naštvalo takovým způsobem, že vidíš rudě a máš chuť udělat něco, čeho budeš pravděpodobně litovat - hezky česky se v tu chvíli prostě neznáš.
Jestli něco skvěle zachycuje podstatu crashoutu, tak je to tenhle reddit post, který mě dostává do vrtule a to to vůbec není problém, se kterým bych nějak relatovala. Uff. 👇
Stephanie McNeal ve svém článku It’s the Summer of the Crash Out pro Glamour pokládá otázku „Co pro tebe byl letos v létě zlomový bod, který tě dovedl až k úplnému crashoutu?“. Protože co si budeme, posledních pár měsíců bylo crashout worthy.
Politická a ekonomická situace není zrovna růžová. Ve vládách po celém světě se usazují krajní pravice, lidská práva nám prokluzují mezi prsty, umělá inteligence způsobuje psychózu a generuje obrázky a fanfikce místo toho, aby usnadňovala život, Spojené státy si trénují live action Příběhu služebnice, třetí světová je každým dnem menší a menší joke, v přímém přenosu sledujeme válečné konflikty, přihlížíme ne jedné, ale hned několika genocidám, nemůžeme si dovolit vlastní bydlení, jídlo je drahé a pracovní trh sucks. A ještě k tomu je jeden den 40 stupňů a druhý 6, takže ani před neustálou připomínkou globálního oteplování neutečeme.
Kam se podíváš, tam najdeš něco, co tě dokáže naštvat. A jestli si teď nějaký crashout prožíváš, rozhodně v tom nejsi sám*a.
Je ale stav světa to jediné, proč je crashing out všude? Pravděpodobně ne. Dnešní mladí dospělí, tedy nejmladší mileniálové a nejstarší Gen Z, vyrůstali v podmínkách, které žádná generace před nimi nezažila a především doba od covidu, kdy se ze spousty z nás stávali dospělí lidé, nás hodně ovlivnila.
A ne úplně v tom nejlepším. Jak to podal The Guardian - jsme zahlcení stresem, emocionálně oslabení závislostí na sociálních sítích, a tím pádem náchylní k viscerálním reakcím a výbuchům. Takže jsou v tom zase i ty telefony. Ale není to jenom o tom, že na nich trávíme čas - jde i o to, co na nich vidíme.
Ty nejhorší věci, které se na světě dějí, máme v přímém přenosu, naservírované na stříbrném podnose, 24/7, 365. Každý Andrew Tate, každá nespravedlnost, každá katastrofa, každý nový edgelord meme. Negativním obsahem jsme zahlcení neustále, není divu, že jsme naštvaní.
Skoro polovina Gen Z se navíc potýká s poblémy s duševním zdravím, takže to není úplně nejlepší kombinace.
Existuje spousta studií, které dokazují, že nadávání je pro nás vlastně docela fajn a může nám pomoct ve vypjatých situacích nebo při fyzické bolesti. Dobře mířený p*če vole někdy fakt sedne.
Fun fact: Existují případy, kdy pacientům s vážným poraněním mozku, kvůli kterému ztratili znalost vlastního jazyka, zůstala schopnost nadávat. Jejich mozek zapomněl, jak se řekne pes, ale k*rva tam zůstala. Love it.
Crashing out už ale tak zdravý není, především protože ho doprovází impulzivní jednání, násilí a nejedná se o nejzdravější způsob, jak se vypořádat se silnými emocemi. Taková reakce může být občas přehnaná, nečekaná a může ublížit druhým. Podle expertů není crashing out vhodný coping mechanismus a tenhle mindset nás odrazuje od budování seberegulace a odolnosti.
Ale upřímně? Ne vždycky je to o tom, co je nejlepší nebo nejzdravější. Někdy je to o tom, co se nám zrovna chce udělat a co nám nejvíc uleví. A jestli je to rage qutting v práci, která tě štve, rageroom ve vlastním pokoji, hádka s někým, kdo ti už dlouho leze na nervy nebo nadávání a křičení na mostě nad dálnicí, so be it. Alespoň jedno crash out summer si totiž zasloužíš. (S rozumem ale, jo? Vocaď pocaď.)