Football vs. Fashion: Od sukně Davida Beckhama přes výsměch až po módní ikony

Football vs. Fashion: Jak se z metrosexuálů a spornosexuálů staly módní ikony? 

„Francie už zvítězila jako ti nejlépe oblečení,” napsal na úplném začátku mistrovství světa ve fotbale The New York Times. Dnes se světy fotbalu a módy můžou často prolínat. Fotbalisté uzavírají deals s major módními domy a někteří se dokonce objevili i na přehlídkovém mole. To, že se ale hráči zajímají o to, co mají na sobě, nebylo vždy společensky přijatelné. 

Les Bleus, francouzská národní reprezentace, stále více a více ukazuje, že je na mundiálu nepřekonatelná. Skvělý útok Ousmana Dembelého, Kyliana Mbappého, Michaela Olise a Bradleyho Barculy na sebe přirozeně poutá pozornost. Nejsou to jen góly, co fanoušky a fanynky baví, ale také jejich outfity. The footballers have been scoring, wink wink. Handbag kolekce francouzské reprezentace snad obletěla fyp všech fashion baddies, protože tak vysoká koncentrace Hermès Kellys na jednom místě is peak. 

To, že se dnes vyplácí do svého vzhledu zainvestovat, také potvrdil příběh nigerijského brankáře Maduka Okoye. Ten se stal virálním na Instagramu a TikToku, když nigerijští Super Eagles odehráli přípravné přátelské utkání proti Portugalsku. Brankářovy záběry ze zápasu se bezprostředně staly meme materiálem. Tisíce lidí přiznaly, že fotbal nesledujou, ale snad začnou, jen díky němu a jeho looks.

Na příkladu pár fotbalových legend se poohlédnu za tím, jaké to bylo prošlapávat cestičku dnešním fotbalovým fashion divas. A jestli i přes kritiku, kterou tito hráči získávali, byl vzhled něco, co jim ve skutečnosti pomohlo získat the goat status, který dneska without a question mají. 

Fotbalisti vs. Sukně: Aneb to, co si hráči mohli vzít na sebe, bylo limitované

Společně se přesuneme do roku 1998, kdy se hrálo fotbalové mistrovství světa ve Francii, kterého se účastnili i Angličané, ale vypadli těsně před branami čtvrtfinále. Tehdy třiadvacetiletý David Beckham, nováček na mistroství světa, dostal červenou kartu a jeho tým tak musel zbytek zápasu odehrát v oslabení. Fanoušci a fanynky Anglie na stadionu i u televizních obrazovek zuřili, byl to počátek následného vykreslování Beckhema jako the villain, které se s ním dlouhá léta poté neslo. 

Mladík z Manchesteru celé situaci nepomohl ani svými fashion choices. Stejně jako červená karta se mu stal osudným notoricky známý „sarong.” David si mezi zápasy našel také čas na svou tehdejší snoubenku Victorii, známou jako Posh Spice ze Spice Girls, kterou vzal v Paříži na rande. As he should. Victoria a David na sebe oblékli matching outfits, nic jiného se od nich ani neočekávalo. Černá tílka, černé kalhoty, sandály a k tomu měl David ještě něco navíc.

Když si dnes kluk obleče sukni přes kalhoty vnímáme to pozitivně (minimálně teda v mé bublině). V roce 1998 v Británii to byl ale front-page-worthy skandál. The sarong-gate. Magazín The Sun napsal, že si David svůj šatník spletl s šatníkem Victorie. To hlupáci ale nevěděli, že tato sukně nebyla ledajaká, byl to sarong navržený J. P. Gaultierem. And that’s what’s up! 

David Beckham vs. the metrosexual movement 

Nejsem si jistá, jestli si byl David Beckham při vybírání svého outfitu vědom toho, že tím některým tak nahraje do karet. Když říkám některým, myslím především Marka Simpsona, autora esejí pro britskou redakci The Independent. Simpson se zamýšlel nad otázkami maskulinity, performativnosti a je to taky autor slova „metrosexuál”, se kterým přišel v článku Here Come the Mirror Men z roku 1994.

Pojem vznikl složením slov „metropolitní” a „heterosexuál” a označuje muže, kteří tráví čas staráním se o sebe a svůj vzhled. V tu dobu bylo absolutní novinkou, že značky jako Calvin Klein, Ralph Lauren, nebo Giorgio Armani přicházely s beauty produkty cílenými na mužskou klientelu. Možná ještě větší senzací se ale stal fakt, že se nacházeli zájemci, a to i mezi fotbalisty. Vyloženě se musím smát, že standardy, které byly na ženy odjakživa kladeny, muže začaly dobíhat až v devadesátkách. 

„Víte, ,Becks' je totiž téměř stejně známý svými sukněmi, růžovým lakem na nehty, nošením kalhot své manželky Victorie, neustále se měnícími extravagantními účesy či nahými fotografiemi na obálce časopisu Esquire jako svým mimořádným fotbalovým uměním,” připisuje Simpson v doprovodném textu z roku 2002 pro americký magazín salon.com.

Davidovo konání na mistrovství světa, které se tehdy hrálo v Jižní Koreji a Japonsku, neváhal popsat negativními slovy jako „narcissist”” nebo „sissy”, což by se dalo do češtiny volně přeložit jako „slaboch”. Na tomto mistroství nastupoval Beckham jako kapitán, což pro Angličany symbolizuje pravý opak slabošství. Vychází tahle kritika opravdu jen z toho, že David zapózoval na obálce časopisu nebo protože poskytl rozhovor pro gay magazín? Proč tohle bylo pro fotbalisty takové tabu? 

Fotbalisti vs. role models of masculinity

Kultura a komunita okolo fotbalu byla vždy specifická. Jak už jsem psala v jiném článku, fotbal se hraje úplně na celém světě, nechci jeho fans tak házet do jednoho homogenního pytle. Podobnost je ale zřejmá, bez ohledu na to, kde člověk zrovna je. 

Sheena McKenzie pro CNN popsala britskou fotbalovou target audience jako „hyper-masculine lad culture”, která je navíc v britské mentalitě silně zakořeněná. Kluci, dnes už i holky, hrajou fotbal ve školách, v mládežnických klubech a o víkendu chodí společně do hospody, aby koukali, jak se vede jejich idolům. To je samozřejmě hezké, ale nevede tohle celé k silnému nátlaku na hráče? 

Když člověk tráví tak velké množství času sledováním vývoje druhých, přirozeně se cítí tak trochu invested do jejich života. Fanoušci a fanynky se často v hráčích vzhlíží, berou je jako platonické kamarády a mohou mít až pocit, že je vlastně znají. Sheena tento vztah mezi fotbalisty a fans popsala jako „a public sense of ownership”, kdy tvrdí, že fanoušci a fanynky občas nabývají pocitu, že jim sportovci patří.

Pomyslný pedestál, na který jsou fotbaloví představitelé posazovaní popsal také Stephen Doig, který v tabloidu přirovnal pár Beckhamových ke královské rodině. Doig dále píše: „vidět muže, který takto rozmazává hranice mezi genderovými rolemi, bylo pro lidi docela šokující a zároveň vzrušující.”

Je tedy jasné, že to nebylo jen o tom, že nějaký kluk si vzal nějakou sukni přes kalhoty s jeho holkou na rande. Vše, co David Beckham jako fotbalová naděje udělal, mělo silně symbolický charakter a předurčovalo to potenciální vývoj společnosti mladých mužů. Přirovnala bych to pro nás internet girlies tak trochu k Hailey Bieber. Vše, co zakladatelka Rhode udělá, se stane později trendem - Glazed Donut Skin, Strawberry Lips nebo třeba roztírání krému na obličej vidličkou. 

Abych tedy odpověděla na otázku, proč to bylo takové tabu, musím zdůraznit společenskou skepsi k nějaké změně. „David Beckham nemusí být nutně vnímán jako problematická či patologická postava; naopak může představovat úspěšnou a progresivní adaptaci maskulinity na probíhající společenské změny,” zakončil svou rozvahu Simpson.

Myslím si, že sarong přes kalhoty byl signál, že by muž tehdejší doby neměl být imunní vůči nárokům estetiky a beauty standardům. Byl to signál, že populární muž se o sebe stará a záleží mu na tom, jak vypadá. Začala epocha, kdy fotbalisté už nebyli jen upocení hráči honící se za míčem, ale i kluci z billboardů nebo popstars v reklamách.

Jako společnost můžeme na změnu reagovat negativně. Často se změn bojíme a nejde s tím nevidět souvislost. Mám pocit, že sukně přinesla právě takovou reakci, protože signalizovala změnu.

Cristiano Ronaldo vs. the spornosexual movement 

Davida a the metrosexual movement později vystřídal Cristiano Ronaldo a the spornosexual movement. Spornosexuál byl vlastně takový „metrosexuál na steroidech,” jak Simpson vysvětlil.

Spornosexualita podle něj označovala „výrazně sexualizovanou, na péči o tělo a vzhled orientovanou formu metrosexuality.” Spornosexuál netoužil po tom, aby byl pouze obdivován za oblečení, bezchybnou pleť nebo perfektní účes. Chtěl, aby se středem pozornosti stalo především jeho perfektní tělo, které si dlouhými hodinami tréninku vybudoval. 

Potřeba vyjádřit se i mimo fotbalové hřiště a fotbal jako hru, byla podobně jako u Davida komentována. To, že se Ronaldo nechal tetovat, po gólu si sundával dres a nevadilo mu se ukázat, mělo pro komunitu zase význam. A často negativní reakce.

To upřímně moc nechápu. Podle mě je CR7 jednou z největších fashion icon fotbalu. Jeho kolaborace s Gucci ate. V early 10s se oblíkal head-to-toe do italské značky a byl to ultimátní trendsetter mužské módy. Do teď mám jeho paparazzi pictures na své fyp. Srandovní je, že se mu Gucci stal osudným i při hledání partnerky, Georginy. 

Mario Balotelli vs. Why Always Me? 

Tuhle debatu nemůžu ukončit bez Maria Balotelliho, kterého The GQ v roce pojmenoval jako „Most Stylish Man Alive". Bývalý hráč Manchester City a reprezentant Itálie, byl na začátku své profesionální kariéry vnímán jako jedna z největších budoucích superstar fotbalu. Někteří tvrdí, že svého potenciálu ve fotbalu nedosáhl, nicméně osud fotbalové fashion ikony was delievered. 

Mario využíval oblečení jako statement. Nezapomenutelným momentem se stalo, když po vstřelení gólu během derby mezi Manchesterem City a Manchesterem United v roce 2011, ukázal fotografům triko s nápisem „Why always me?”, které schovával pod dresem. Odkázal tak na neustálý tlak bulvárních fotografů a vlnu negativní mediální pozornosti. 

It was a long way to go 

Když se po dvaceti letech Doig a Beckham společně poohlédli za „the sarong-gate” skandálem, David lpěl na pravdě, že kdyby nebylo jeho fashion choices, nestal by se takovou fotbalovou legendou a ani obrázek dnešního fotbalu by nebyl takový. 

Kdo ví, zdali by byl Ronaldo jedním z nejsledovanějších účtů na Instagramu, kdyby nebylo jeho sexy těla a outfitů. A bez pochyb by se Mario Balotelli ještě dnes neukazoval na přehlídkových molech, kdyby nevyužil pozornosti fotbalu a fashion jako jeho vlastního sebevyjádření. 

Samozřejmě byli i další, které jsem neměla prostor zmínit. Tím chci říct, že it took a village, aby dnes Jules Koundé, můj osobní oblíbenec mohl vypadat, tak jak vypadá a být za to adorovaný. Jsem za to ale moc ráda. Člověk nikdy není jen jedna věc, i když může být a je to také naprosto v pořádku. Rozumím klukům a slečnám, kteří se chtějí soustředit jen na sport jako takový, ale cením ty, kteří ukazují, že jsme komplexní bytosti s přesahem. Francii fandím do dalších fotbalových kol, protože nechci, aby tenhle buzz okolo toho, jakou kabelku si kluci příště vezmou, skončil.