Přihlášení se k heyfomo
Filosofka, která nás učí chápat bolest druhých: Proč dnes potřebujeme Simone Weil víc než kdy dřív
Francouzská filosofka Simone Weil zemřela v roce 1943, ale její myšlenky silně rezonují dodnes. Je známá tím, že do hloubky přemýšlela o lidském utrpení, spravedlnosti a duchovnu. Její pohled na soucit působí jako přesná odpověď na to, co v dnešním světě potřebujeme nejvíc.
Její život v kostce
Narodila se 3. února 1909 v Paříži do sekulární rodiny židovského původu a už od dětství byla citlivá na jakoukoli formu nespravedlnosti. Studovala na École normale supérieure, kam byla přijata dřív než její (později slavnější) spolužačka Simone de Beauvoir. Filosofii pak vyučovala na několika francouzských středních školách, především na dívčích gymnáziích.
Záměrně se nechávala zaměstnávat ve fabrikách, aby porozuměla každodennímu životu dělnictva. Přidala se k anarchistické skupině bojující proti fašistům během španělské občanské války. Věřila, že fašismus nelze porazit bez boje, zároveň ale celý život řešila hluboký vnitřní konflikt mezi odporem k násilí a touhou po spravedlnosti.
V roce 1938 navštívila benediktinský klášter, kde při poslechu gregoriánského zpěvu zažila silnou duchovní zkušenost. Měla pocit, že se jí dotkla přítomnost Krista. Od té chvíle se víc věnovala duchovním otázkám, ale nikdy se nenechala pokřtít. Cítila zodpovědnost i vůči lidem mimo církev a nechtěla se uzavírat do žádného systému. Pomáhala francouzskému odboji a v exilu v Anglii odmítala přijímat víc jídla, než měli lidé doma pod nacistickou okupací. V roce 1943 proto zemřela na podvýživu.
Během celého života trpěla těžkými migrénami, které ji často vyřazovaly z běžného fungování, ale i přes trvalou bolest se ale snažila zůstat co nejvíc užitečná světu. I to dodává její filozofii ještě hlubší rozměr. Její způsob života i myšlení zanechaly silný dojem na mnohé myslitele její doby. Albert Camus o ní řekl: „Je jediným velkým duchem naší doby.“
Klíčové myšlenky
„Pozornost je nejvzácnější a nejčistší formou štědrosti.“
Skutečně věřila, že soucit není jen o vcítění se, ale o opravdovém sdílení bolesti druhého. Tvrdila, že skutečné pochopení utrpení vyžaduje určitou formu vlastního „sestupu“ do bolesti.
Právě proto se nechávala zaměstnávat ve fabrikách, přidala se k boji proti fašismu a v exilu odmítala jíst víc než lidé doma v okupaci. Věřila, že dokud nebude sdílet bolest druhých, nemá právo o ní mluvit, a hlavně ji nedokáže skutečně pochopit.
„Láska k bližnímu v celé své podobě jednoduše znamená umět mu říct: ‚Co prožíváš?‘“
Podle Simone Weil neznamená láska k druhému nějaký velký čin. Někdy úplně stačí, když se zeptáš, jak se mají a čím si prochází. Málokdy se opravdu ptáme a když už jo, často čekáme rychlou odpověď nebo nějakou nebolestivou verzi. Soucit = opravdu toho druhého vnímat.
Kde začít?
Pokud tě Simone Weil zaujala, tady je pár jejích zásadních děl:
- Gravity and Grace
- Waiting for God
- The Need for Roots
- Oppression and Liberty
V češtině toho zatím moc nevyšlo, ale v angličtině a francouzštině najdeš spoustu jejích textů i online. Překvapivě o něco dostupnější je její dílo ve slovenštině, kde vyšlo víc přeložených sbírek.
Pokud chceš začít v češtině, doporučuju knihu Zneklidňující Simone Weilová od Davida Zaretského. Je to skvělý úvod do jejího života i myšlení a opravdu stojí za to.