Přihlášení se k heyfomo
Zdroj: Pinterest / se svolením @flickrČím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že s každým rozhodnutím se vzdávám nějaké jiné verze svého života
Ve třiceti už si nevybíráme jen to, co chceme, ale začínáme si vybírat i to, čeho se vzdáme. A možná právě proto je dospívání mnohem méně o hledání správné cesty a mnohem víc o loučení se s těmi, po kterých už nikdy nepůjdeme.
Jsem v tom zvláštním věku, kdy se ode mě už očekávají určité věci. A od většiny mých kamarádů taky. Buď se blížíme ke třicítce, nebo nám už třicet je, případně jsme ji právě překročili. Nemáme děti, nevlastníme byty a chodíme na jedno rande za druhým. Tedy pokud se nám vůbec poštěstí najít někoho, kvůli komu stojí za to rozhodit si režim průměrným rande v předraženém baru.
Hledáme spojení, které nám slíbí, že díky němu budeme o něco celistvější. Znamená snad to, že si mě někdo vybere za svou partnerku, že mám skutečnou hodnotu? Samozřejmě že ne. Ale je těžké se toho pocitu úplně zbavit.
Nosím v sobě ještě jeden strach. Že se jednoho dne probudím a zjistím, že jsem celý svůj život postavila kolem toho, aby se vedle mě cítil dobře někdo jiný. A tak čím víc mě tlačí čas, tím častěji přemýšlím nad tím, jestli si jednou nebudu muset vybrat mezi tím být milovaná a tím opravdu poznat samu sebe.
A tak často něco začnu a nikdy to nedokončím. Nebo nezačnu vůbec, protože začít znamená rozhodnout se. Zavázat se. Vsadit všechno na jednu jedinou možnost, a tím se zároveň vzdát všech ostatních. Ten strach z toho, že jedním rozhodnutím zavřu všechny ostatní dveře, mě připravuje o vlastní zvědavost. Zastavuje mě dřív, než stihnu udělat další krok, a já pak nevím, jestli jsem se rozhodla nejít dál, nebo jestli jsem se jen bála zjistit, co by se stalo, kdybych šla.
Jenže náročné to není jen pro mě. Moje generace vyrostla s přesvědčením, že máme čas, že můžeme být kýmkoliv chceme, měnit práci, města i partnery a všechny možnosti si nechat otevřené tak dlouho, jak jen to půjde, protože usadit se příliš brzy by znamenalo připravit se o něco lepšího. Ale čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, že žádný život nemůže pojmout všechny své možné verze a že s každým rozhodnutím se zároveň loučíme s člověkem, kterým jsme se mohli stát.
Možná právě proto kolem třicítky poprvé truchlíme za lidmi, kterými se už nikdy nestaneme, a na tenhle okamžik nás nikdo úplně nepřipravil.
Pořád nevím, jestli mě víc děsí představa života o samotě, nebo života, ve kterém bych se kvůli lásce postupně vzdala sama sebe. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že s každým rozhodnutím se vzdávám jiné verze svého života. Přeju si, aby do mého života vstoupil někdo, kdo mi slíbí, že už nikdy nebudu sama. Jenže někdy ten samý slib působí jako dveře, které se za mnou pomalu zavírají, a s cvaknutím zámku mě připravují o část mě samotné.
Možná právě proto je stárnutí tak náročné. Netvořím svůj život jen z rozhodnutí, která dělám, ale i ze všech verzí sebe sama, kterých se vzdávám. Oslavuju cesty, po kterých jsem se vydala, zatímco tiše truchlím nad těmi, po kterých jsem se nikdy nevydala.
