Chci se zase nudit. Aneb začátek mého rozchodu s telefonem

Je pondělí ráno a telefon mi hlásí, že na něm denně trávím sedm hodin.

Sedm hodin.

Cpu ho vyděšeně do kapsy s tím, že to tenhle týden určitě zlomím. Za deset minut na to ale zapomenu a za celý týden si nevzpomenu ani jednou.

Čekám na tramvaj – beru telefon. Jedu v tramvaji – beru telefon. Jsem ve výtahu – zase koukám do obrazovky. Při poradě mi cuká ruka, abych zkontrolovala e-maily. Nepíše mi někdo? Stalo se něco?

Večer, když nemám co dělat, otevřu TikTok. To přece nikoho nezabilo. Možná ne, ale můj čas určitě ano. Ve scrollování se ztratím na hodinu. Nebo dvě. A takhle to plyne do dalšího pondělí, než mi zase naskočí notifikace. Váš denní průměrný čas na telefonu je sedm hodin.

Je na čase s tím něco dělat, ne o tom jen mluvit. V roce 2026 všichni přechází na analog, ne? Přečetla jsem proto snad všechny články, které na tohle téma existují.

A postupně mi došlo, že problém možná není tam, kde jsem si myslela.

Telefon je emoční nástroj

První zásadní věc: telefon není jen zdroj dopaminu. Není to jen zlý algoritmus, co se mnou manipuluje.

Telefon je především emoční nástroj. Sahám po něm ve chvíli, kdy je mi nepříjemně, když se nudím, když jsem sama. Když se mi nechce přemýšlet o tom, co mě čeká. Když se mi nechce být chvíli sama se sebou.

Nescrolluju proto, že bych nutně chtěla vidět další video. Scrolluju proto, že nechci cítit drobné nepohodlí, z toho, že se mi nechce psát tenhle článek. Nebo chci utéct před nudou, prázdnotou a samotou.

Telefon slouží jako rychlý únik před těmito emocemi.

Útěk není tak snadný

Druhá věc: neustále se snažíme telefon „porazit". Zablokovat si aplikace nebo si naopak stáhnout další aplikaci, která nás má zachránit před aplikacemi (make it make sense). Koupit si hloupý telefon. Udělat digitální detox.

Čím víc jsem o tom ale četla, tím víc mi začalo docházet, že útěk před technologií nefunguje dlouhodobě. Z prostého důvodu, a to, že telefon je dnes dokonale propojený se samotným fungováním života. Práce, doprava, komunikace, orientace. Vypnout ho úplně znamená vypadnout z chodu věcí, což si může dovolit málokdo.

A pak je tu ještě jedna věc.

Nuda.

Odnaučili jsme se nudit

Nuda je stav, který jsme se odnaučili snášet. Jakmile se objeví, okamžitě ji vyplníme obsahem.

Jenže právě díky nudě se může stát tolik věcí!

V nudě uklidím byt nebo si čtu. V nudě se mi v hlavě objevují myšlenky, které bych jinak nikdy neslyšela, protože by je přehlušil hluk.

Začíná mi docházet, že můj problém není „závislost na telefonu" v klinickém smyslu. Můj problém je, že neumím být znuděná. Neumím sedět na zastávce a jen čekat. Neumím jet tramvají a dívat se z okna.

Nuda ve mně vyvolává neklid, který okamžitě hasím obrazovkou.

Kdy telefon ztrácí moc?

Další věc, které jsem si všimla: když jsem opravdu spokojená a ponořená do reality, telefon ztrácí moc. Když jsem s lidmi, se kterými je mi dobře, nebo když mě něco baví a mám pocit, že můj den dává smysl, na telefon si často ani nevzpomenu. Ta touha po kontrole nikam nezmizela, jen se aktivuje tehdy, když je mi nějak nepohodlně.

Vydržet nepohodlí

Takže co s tím? Nevím přesně, ale začínám chápat, že to není o tom zakázat si telefon nebo stáhnout aplikaci, která mi ho zablokuje. Je to spíš o tom vydržet tu chvíli, kdy mi je trapně, kdy se nudím, kdy nevím co s rukama. Nechat chvíli prázdno prázdnem a nesahat hned po telefonu. Dovolit si nudu, i když je ze začátku hlučná a nepříjemná.

Možná se jen potřebuju naučit jít vstříc nepohodlí a neřešit všechno telefonem. Cítím se jako miminko, které se odvykává na dudlík – při každém nepohodlí automaticky natahuju ruku ke kapse.

Chci se zase nudit. A teď uvidím, co se stane, když si ten dudlík nechám v kapse.