Carter: D.Kop je můj druhej táta, s klukama z labelu se známe od školky

Jak by ses představil čtenářům?

Jsem student čtvrtého ročníku střední školy a zakončuji školu. Ve volném čase se s klukama snažíme tvořit. Nepovažuji se za nic speciálního, jsem týpek jako každý jiný.

Jsi ve čtvrťáku, takže tě letos čeká maturita, těšíš se?

Jojo, za dva měsíce. Netěším se, ale budu to muset nějak zvládnout a pak hned na vysokou školu.

A na vysokou školu máš zamířeno kam, taky něco s hudbou?

Hlásím se na muzikologii na fildu. Jsem na to zvědavý, protože ta hudba, které se věnuju teď, je úplně něco jiného než to, co se učím k maturitě a co budu dělat na vejšce.

Dneska ti vyšlo EP. Kdo všechno na něm spolupracoval a jak bys projekt Okay Cool popsal jako celek?

Okay Cool vzniklo, když jsme se seznámili s D.Kopem. Ten nás začal s klukama brát do studia, kde jsme ze začátku hlavně jenom felili. Vypadalo to tak, že jsme dělali společné tracky s klukama z labelu a David to produkoval – z toho není ani jedna věc ještě vydaná. Jednou jsem tady zůstal sám bez kluků a pustil jsem Davidovi čtvrtý track z EP – Emily. David mě song nechal nahrát a líbil se mu tak moc, že mě pak nechal donahrát i zbytek tracků. Spolupracovali jsme na tom hlavně já a David, z čehož David má dvě produkce, zbytek jsou beaty z internetu. Dál na tom spolupracovali kluci z labelu – Lajfr, yanntray. Na prvním tracku, který jsem z těch všech nahrál, je na featu Václav Rouček, kterého sleduji už hodně dlouhou dobu. Původně tam měl být Calin, ale s ním jsem udělal nakonec až singl Tancuj sama, ke kterému nám ve čtvrtek vyšel track.

Kde bereš inspiraci?

Poslouchám v podstatě úplně všechno, takže to tak pak taky vypadá. Udělám pět tracků, jeden je taneční, druhý je extrémní pop, třetí je boom bap a čtvrtý je americký trap. Takže hlavně beru inspiraci z toho, co poslouchám, což mě často samotného štve, protože pak sedíme ve studiu, něco nahraju, jsem z toho šťastný a potom si k tomu sedne David a přesně mi pustí to, co jsem podvědomě vykradl. Snažím se poslouchat rap míň, protože vím, že mě to dost ovlivňuje. Ale shrnul bych to prostě tak, že jsem mladý osmnáctiletý týpek, kterému se děje spousta věcí, který nechápe, a z toho to celý pramení.

Nejdřív jsi vydával věci pod jménem Džejk. Potom jsi pár tracků vydal jako Carter Krolewski a teď si poslední věc vydal už jenom jako Carter. Jak tenhle přerod osobnosti a jmen probíhal?

První přezdívka Džejk pochází jednoduše z mého jména – Jakub. Říkali mi tak všichni od prváku na střední, a když jsem začínal dělat hudbu, tak mi přišlo logické se tak i pojmenovat. Carter Krolewski je alter ego z doby, kdy mi začalo strašně jebat na hlavu a strašně mě ovlivnilo disco. Přišlo mi hloupé míchat disco a rap na jeden channel, tudíž jsem si vymyslel tohle alter ego. Když jsem poznal Davida a ostatní kluky, tak mi řekli, že jestli chci začít něco pořádně vydávat, tak by bylo dobré se přejmenovat z Džejka. Já to už i delší dobu věděl, ale jelikož jsem totální dumbass na vymýšlení jmen, tak jsem to sám neudělal. Nakonec jsme teda vzali jenom jméno Carter, pod kterým teď budu vydávat.

Jak sis našel cestu k hudbě?

Haha, to je taky docela dlouhá story. Můj táta mě už od malička vedl k poslouchání hudby, jelikož sám od malička hudbu miluje. Zpětně si vybavuji, že když jsem byl malý a bylo mi třeba tak šest, tak jsem trávil večery tím, že jsem měl svůj plastový mikrofon, který nefungoval, poslouchal jsem Pitbulla a old school věci z osmdesátek a běhal jsem si s mikrofonem po pokoji. Potom jsem se delší čas o hudbu moc nezajímal. Ve dvanácti jsem začal poslouchat rap a společně s tím dělat beaty. A to už je dost spojené i s tím, jak vlastně vůbec vznikl náš label. V deváté třídě jsem se dal dohromady s Houbařem, se kterým jsem se znal už od školky. On v té době chodil do vedlejší třídy, kde se chytil party, která si dělala ze všeho srandu, na čemž je teď vlastně postavená celá jeho osobnost. Houbař si dělal srandu ze svojí učitelky, která dávala na Facebook fotky, jak houbaří, a on začal dělat úplně to stejné a začal točit videa na YouTube, jak chodí do lesa, sbíral hříbky a pak je chodil prodávat do Lidlu. Mě nenapadlo nic jiného než se ho zeptat, jestli by to nechtěl převést do rappové formy. Takže jsem mu začal psát tracky, které jsou už v dnešní době smazané. Po nějaké době mě to začalo srát – napsal jsem mu čtyři tracky, které měly relativně pozornost, všimli si ho D.Kop a Calin, ale ve finále nikdo nevěděl o mně, a že já mu píšu tracky, mixuju a že vymýšlím a točím klipy. V tu dobu jsme si nakonec začali oba psát vlastní věci. Pak jsme se ještě spojili s jedním naším spolužákem, který je aktuálně náš sound engineer – Essei a založili jsme label. Tam jsem chtěl původně dělat jenom beaty. Klukům jsem ale jednou pustil svoje tracky a jim se moc líbily, takže jsme dneska tady, no.

Jak jste se poznali se zbytkem lidí z aktuálního složení vašeho labelu?

Jak jsem říkal, tak s Houbařem a s Esseiem se znám od školky a chodili jsme spolu na prvním stupni všichni tři do stejné třídy. O ročník výš chodil Šimon Brabec a na stejnou základku chodil ještě i Brabiček. Všichni jsme z jedné obce, takže jsme o sobě měli celý život nějaké povědomí. První v labelu, kdo nebyl od nás z obce, je Lajfr, toho jsem random poznal. Postupně se to pak začalo přirozeně nabalovat. Přes internet jsem poznal Peldu, který nám dohodil yanntraye. Všichni jsme začali v podstatě v jednu dobu dělat společně hudbu. Až vlastně na náš nejnovější přírůstek, což je František – Blanc.

Váš label se nejdřív jmenoval Lethal Dose. Ale přibližně rok zpátky jste se přejmenovali na Butterclub. Jak to vzniklo a co to vlastně znamená?

I když jsme kreativní skupina, tak nejenom já, ale úplně všichni v labelu jsme debilní na vymýšlení názvů. Jediná výjimka jsou tracky. A jelikož jsme všichni strašně jiní, tak bylo těžké najít něco, na čem bychom se shodli. Nejdřív jsme se jmenovali Lethal Dose, což v překladu znamená „smrtelná dávka“. Po dvou letech jsme se ale s klukama zamysleli a řekli jsme si, že vlastně asi úplně nejsme smrtelná dávka. Shodli jsme se, že ten název by měl být asi víc měkký, a tak vznikl Butterclub.

Jaký máte nejbližší shows, kde vás můžeme s klukama vidět?

Nejbližší show je 11. března, kdy hrajeme před Rychlýma klukama na Flédě. Pár dní poté, 25. března budeme na Represrazu v Artbaru. V létě objedeme nějaké festivaly.

Dneska tě čeká release party, jak probíhaly přípravy a jak se těšíš?

Jelikož jsem měl úplně debilní týden, kdy jsem nic nestíhal, tak jsem poprosil Lajfra, který umí skvěle domlouvat věci, aby to zařídil. Takže já to tam dneska jenom přijedu dopřipravit a budeme spíš oslavovat, než že by to byla nějaká přehlídka, těším se.

Kdo se dneska večer nejvíc sundá?

Rozhodně já. Klasicky.

A co nejradši piješ?

Víno, červený.

Jaký máš nejlepší zážitek ze show?

Zážitek je určitě každá show. První, co se mi vybaví, je moje úplně první show, když mi bylo patnáct. Bylo to asi tři měsíce po tom, co jsme založili label. Přišlo třeba 120 lidí. Nejvtipnější na tom bylo, že mezi nimi byli i moji oba rodiče. To jsem sice úplně nechtěl, ale bylo jim to těžké vysvětlit a asi bych je akorát urazil, což jsem nechtěl. Jenom je prostě zajímalo, co s klukama děláme. Ta show byla ve fakt malém klubu. Moji rodiče stáli na balkónku a koukali dolů. Začali jsme hrát a třeba během pěti minut tam začal úplně šílený moshpit, na stage lítaly boty, no prostě šílený. Moje mamka za mnou po show přišla a vůbec to nemohla rozdýchat. Chudák měla strach, že se tam někomu něco stalo. Pak mě rodiče o půlnoci vzali autem domů a ráno jsem šel fachat do Alberta. Od té doby už na moje shows radši nechodí.

Čemu věnuješ svůj volný čas, když ne hudbě?

Já moc nebývám doma. Jsem hodně společenský člověk. Bohužel mám v poslední době hodně málo volného času, jelikož mám fakt hodně školy a řeším hudbu. Hlavně ale trávím volný čas s lidma. S klukama z labelu jsme poslední dva roky a půl spolu skoro každý den.

Máš nějakej ranní rituál?

Já bych si strašně přál mít ranní rituál, ale já vždycky strašně nestíhám, takže si tak maximálně čistím zuby. Můj ranní rituál je vlastně to, že nestíhám.

Co je tvůj cíl v životě a v hudbě?

Bylo by fajn, kdybych se mohl hudbou živit, to je jasný, ale nejsem naivní. Jelikož jdu na vysokou s hudbou, kde budu mít muzikologii, tak bych mohl dělat ve filharmonii, ale to úplně asi není něco, co chci. Kdyby šlo ale všechno, jak chci, tak bych si chtěl za pár let vydělat hudbou, udělat si na tom jméno, získat knowledge, udělat školu a pak dělat v nějakém hudebním nakladatelství. To by bylo strašně fajn.

Jaký bylo vyrůstat v Brně?

Já nevyrůstal úplně v centru, vyrůstal jsem na kraji Brna. Tam se vyrůstalo naprosto krásně. V centru prožívám teď mládí a to je podle mě naprosto ideální.

Co tě bere na holkách?

Když poprvé vidím holku, tak mě upoutá, co má na sobě, protože podle toho většinou poznám, že je ze stejné sociální skupiny a že se zajímá o stejné věci jako já. Toho si všímám na první pohled. Co mám ale nejvíc rád pak dlouhodobě, je to, když má ta holka přes den co dělat a jenom nesedí doma a nečumí na seriály. Prostě když mi má co předat.

Tvých top 5 artists za minulej rok?

Určitě nejvíc poslouchaný jsem měl za minulý rok celý Young Stoner Life Records – Young Thug, Gunna a Lil Baby. To si myslím, že ovlivnilo hodně můj zvuk. Minulý rok jsem se taky vrátil k Post Malonovi a poslouchal jsem hodně techno. Ale jednoznačně u mě vede YSL.

Posloucháš třeba i klasickou hudbu?

Teď jo, jelikož se to učím na maturitu. Je to sice trochu nezvyk, ale když jdu po městě s airpodama, tak mi tam místo Lil Babyho hraje Vivaldi.

Bereš D.Kopa jako svýho druhýho tátu?

Hele, beru. Já mu říkám dost často, že je to můj druhý otec. Za posledního půl roku jsme se strašně sblížili, trávili jsme spolu spoustu času a spoustu večerů jenom ve dvou. Já jsem naivní mladej kluk a on je nejlepší producent v Česku. Takže já mám občas šílený nápady, který by nefungovaly, a on mi to řekne, usměrní mě a já jsem ze začátku vždycky naštvanej, ale nakonec ho stejně poslechnu, protože vím, že to se mnou myslí dobře.

Jakej máš nejoblíbenější fastfood?

Ve dvě ráno před rozjezdem Česká, Burger King s mýma boys.

Jaká je tvoje klasická objednávka ve dvě ráno?

Já si vždycky dávám dvakrát chickenburger za 29 korun. Takže mě to vyjde na krásných 60 korun a jsem nejvíc spokojený člověk.

A máš rád třeba i kebab? Jakej je v Brně ten nejlepší?

No jasný. Hele nejlepší je ten u našeho studia – ROJ kebab. Dávám si vždycky na ISIC s kozím sýrem za 90 korun.

A jsi tým dürüm nebo döner?

Hele já nevim, já tomu nerozumím, co je co?

No döner je pita chleba, dürüm je tortilla.

Jo takhle. Já chápu, že vypadám, že jsem z Turecka, ale já tomu fakt moc nerozumím. Mám radši tortillu, takže dürüm.

Jaká je nejlepší rada, kterou ti kdy kdo v životě dal?

Nejlepší radu mi dal můj třídní učitel na základce. On věděl, že jsem umělecky založený, protože jsem hrál dřív divadlo. Ten mi řekl, že jediný, co v životě potřebuju, je věřit ve věci. Já jsem se toho hrozně chytl a teď mi to hrozně pomáhá. Fakt vidím, že když se na věci nevykašlu, tak pak fungují.