Běhali bychom tolik, kdyby neexistovaly sociální sítě?

Já sama se věnuji sportu prakticky od malička, ale pořádně běhat jsem začala až minulý rok v červenci (fun fact: do té doby jsem byla ta největší odpůrkyně). A upřímně... ze začátku jsem vůbec nechápala, co na tom všichni mají. Svoje hodinky jsem do té doby používala maximálně na měření spánku, kroků a občas jsem se podívala, jestli jsem náhodou neušla méně než minulý den. Běh pro mě byl prostě… běh.

Pak ale přišla Strava. A já úplně chápu, proč ji lidi tak milují. Dá se říct, že je to aktuálně moje nejoblíbenější sociální síť. A možná právě i proto, že je prostě jiná. Sleduješ lidi, kteří něco reálně dělají. Navzájem se motivují, podporují a často i inspirují k tomu se zvednout z postele a jít něco dělat pro svoje tělo a mysl taky.

A to je na tom vlastně strašně hezké.

Běháš kvůli sobě, nebo jen pro kudos na Stravě? To je oč tu běží

Mě osobně Strava nejdřív bavila hlavně díky tvorbě tras. Najednou jsem začala objevovat nová místa, zkoušela jiné cesty a běh pro mě přestal být stereotyp. Postupně mě ale začaly bavit i tréninky, statistiky a celý ten progres kolem. Weekly goals, tempo, kadence, vzdálenost, počet aktivit. A ani jsem si nevšimla, jak moc rychle se z „jdu si jen tak zaběhat” stalo „musím si to změřit”.

A tady si myslím, že se to celé začíná lehce lámat, protože sociální sítě umí být skvělý sluha, ale taky dost špatný pán.

Na jednu stranu je úžasné, kolik lidí díky nim začalo sportovat. Kolik holek se dneska nebojí jít běhat o samotě. Kolik run clubů a komunit vzniklo jen díky tomu, že někdo na socky sdílel svůj easy run nebo sobotní závod. Dneska už dávno neplatí, že běhání je jen pro maratonce nebo ultra runners. Naopak. Čím dál víc lidí si uvědomuje, že běh (ale cvičení celkově ofc) může být hlavně způsob, jak si vyčistit hlavu (i'm one of them právě v běhu, takže jestli váháš nad tím, jestli začít běhat, this might be your sign???).

Jenže mám zároveň pocit, že jsme si na některé věci až moc zvykli. Když jsem třeba jednou kamarádovi zmínila, že jsem byla běhat, vlastně automaticky se mě hned zeptal: „A proč to nemáš na Stravě?” Tehdy jsem se tomu zasmála. Jenže čím víc nad tím s odstupem času přemýšlím, tím víc mě ta věta vlastně děsí. Protože, co se tím vlastně snažil říct? Že když to není zaznamenané, tak se to nestalo? Že běh má hodnotu jen tehdy, když se započítá do týdenního goalu nebo když dostaneme kudos?

A právě proto jsem si poslední měsíce začala dávat alespoň jeden běh týdně úplně bez jakékoliv elektroniky. Bez hodinek, bez sluchátek, bez mobilu v ruce. Jen já, moje hlava a běh. A nechci znít přehnaně deep, ale je až absurdní, jak moc jiný ten pocit je. Najednou neřeším tempo. Nestarám se o to, jestli běžím dost rychle nebo dost pomalu (zóna 2 lore, iykyk). Nezajímá mě tepovka, kadence ani to, jestli mi to „zničí” průměrný pace za celý týden. Prostě běžím. Dívám se kolem sebe, vnímám svoje kroky, svůj dech a na chvíli mám pocit, že mi hlava konečně přestala jet na 200 %. A ať se ti to třeba může zdát absurdní, možná právě tohle byl původní důvod, proč jsme vlastně běhat začali. Ne kvůli statistikám. Ne kvůli sdílení. Ale kvůli tomu pocitu (po).

Nejlepší běhy, které jsem kdy zažila, totiž paradoxně často nebyly právě ty nejrychlejší. Byly to ty, kdy jsem si hodinky zapomněla zapnout nebo si je nechala doma (třeba i proto, že jsem je musela nechat na nabíječce, haha). Ty, kdy jsem si místo podcastu „pustila” jen zvuk okolí. Ty, kdy jsem se úplně náhodně z asfaltu odpojila na lesní cestu a skončila někde, kde jsem nikdy předtím nebyla.

Jaké boty zvolit na offline runs a proč právě Salomon Aero Glide 4 GRVL?

A přesně tady podle mě dávají obrovský smysl Salomon Aero Glide 4 GRVL. Protože ne každá bota musí být nutně „stroj na rekordy”. Některé boty můžou být prostě parťák. A přesně tak na mě GRVL působí. Co mě na nich baví nejvíc, je právě jejich univerzálnost. Nejsou to čistě silniční boty, ale zároveň ani hardcore trailovky, ve kterých musíš automaticky do hor. Jsou dělané přesně na ten typ běhu, který podle mě dneska potřebuje víc lidí: vyběhnout z města, proběhnout parkem, napojit se na lesní cestu, chvíli běžet po asfaltu, chvíli po štěrku a vlastně to vůbec neřešit.

A to je strašně osvobozující.

Mimo jiné podrážka drží skvěle i mimo silnici, ale zároveň nemáš pocit, že běžíš v klasicky těžkých outdoorových botách. Jsou lehké, mega pohodlné a přesně plní úkol boty, ve které si umím představit svoje „offline runs”. A navíc ta colour comba? Jsou absolutně boží. Ty běhy, kdy nejde o výkon, ale hlavně o hlavu. A vlastně mi přijde hrozně symbolické, že zrovna běhy v lese nebo mimo město jsou ty, během kterých mám největší chuť vypnout sociální sítě úplně. Protože jakmile zmizí asfalt, notification mindset mizí tak nějak automaticky s ním a co si budeme, díky bohu za to.

Nechci znít jako pokrytec...

Ale zase abych nezněla jako pokrytec, protože si svoje běhy na Instagram taky občas postuju: nemyslím si, že jsou sociální sítě ve sportu špatně. Naopak. Sama bych bez nich pravděpodobně nikdy nezačala běhat tolik, kolik běhám dneska (hlavně díky tomu množství inspirace a motivace od vrcholových sportovců a sportovkyň - i když ty paces, to mám pocit, že se někdo zbláznil, na to taky musíte pohlížet trochu s mírou).

I proto si myslím, že je důležité si občas připomenout, proč to vlastně celé děláme. Jestli běháme kvůli aplikaci… nebo kvůli sobě. A možná je odpověď někde mezi! Klidně si sdílej svoje osobáky. Kup si boty, které ti udělají radost. Dej si další challenge nebo půlmaraton. Ale zároveň si občas dovol běh, který nikdo neuvidí. Bez sdílení. Bez nabombený pace. Bez kudos.

Jen ty, tvoje hlava a cesta před tebou. A zcela upřímně? Právě tyhle běhy bývají často úplně nejlepší.