„Ať radši chodí do školy a politiku nechaj na dospělých.“ Proč česká společnost vnímá aktivní mladé lidi jako problém?

Občané v zácviku a deficitní kategorie

Jedním z nejzásadnějších konceptů, který Jana Rosenfeldová popsala v našem rozhovoru, je termín citizens in waiting neboli občané v zácviku. Společnost má totiž tendenci vnímat děti a mladistvé nikoliv jako plnohodnotné aktéry, ale jako lidi, kteří se na své občanství teprve připravují.

To znamená, že zatímco dospělé vnímáme jako zkušené, vzdělané, kompetentní a racionální, děti máme tendenci definovat spíše skrze to, co jim „chybí“ – znalosti a zkušenosti. Ještě musí ujít nějakou cestu, něco se naučit, než dosáhnou dokonalosti, té dospělosti, a potom jim bude povoleno účastnit se nebo vstupovat do politického dění a diskutovat o politice. 

Tato optika, odborně nazývaná adultismus, staví mezi generace hierarchii, kde je věk synonymem pro kompetenci. Pokud mladý člověk tuto hranici překročí a vstoupí do veřejného dění dříve, než mu to společnost „povolí,“ je to vnímáno jako porušení normy. Výsledkem je snaha vykázat tyto aktivisty a aktivistky do soukromé sféry, tedy do škol a k dětským zájmům.

Aktivismus jako záškoláctví a další způsoby odsouvání tématu na druhou kolej

Když studentstvo vyjde do ulic, média i veřejnost často aplikují tzv. protestní paradigma. Místo aby se řešilo, za co mladí bojují, pozornost se stáčí k tomu, jak to dělají. Typickým příkladem je hnutí Fridays for Future. Nejčastějším argumentem proti němu nebyla vědecká data o klimatu, ale narativ o záškoláctví.

Média tak často vytvářejí pseudokonflikt kolem povinné školní docházky, čímž úspěšně odvádějí pozornost od samotných požadavků protestujících. Aktivní mladí jsou pak v mediálním obraze vykreslováni buď jako neznalí ignorantští fanatici, nebo v lepším případě jako učni demokracie, kteří se teprve mají učit, jak participovat, ale jejich současný hlas není brán vážně.

Dvojí metr a past hypervizibility

V rámci naší diskuze jsme narazily na zajímavý fenomén dvojího metru. Společnost totiž mladého člověka ochotně označí za vyspělého, pokud říká to, co chce dané médium a jeho čtenářstvo slyšet. Pokud však bojuje za systémovou změnu, například v otázce klimatu, je nálepkován jako hysterické dítě.

Kniha V patřičných mezích: Reprezentace aktivismu mladistvých v online veřejném prostoru také varuje před tzv. pastí hypervizibility. To je situace, kdy média věnují vybraným aktivistům a aktivistkám nadměrnou pozornost, ale ne proto, aby podpořila jejich myšlenky, ale aby skrze jejich osobnostní charakteristiky – věk, vzhled či zdravotní stav – celé hnutí zdiskreditovala. Typicky to můžeme vidět kdykoli něco medializovatelného udělá Greta Thunberg. Téma debaty se pak smrskne na to, jaké má vlasy, oblečení, zuby atd., místo aby se řešila podstata problému.

Média by přitom měla dělat přesný opak a neodtahovat pozornost od tématu k vlastnostem a identitě aktivistů a aktivistek. Podle Jany Rosenfeldové je důležité držet se informování o tom, za co mladí lidé aktivizují, a důsledně se vyhýbat jejich stereotypizaci. Místo hodnocení vizuální stránky či projevů emocí bychom se měli soustředit na věcnou agendu a konkrétní požadavky, které tito lidé do veřejného prostoru přinášejí. Cílem má být věcný dialog o problému, nikoliv kamenování těch, kteří na něj upozorňují.

Online prostor představující bojiště i útočiště

Pro generaci Z je internet přirozeným nástrojem pro mobilizaci a sdílení nápadů. Podle průzkumu Eurobarometru citovaného v knize považuje 30 % mladých Evropanů a Evropanek internet za nejefektivnější způsob, jak ovlivnit politiku. Mladí lidé se v knize shodují, že bez digitálních médií by jejich hlas nebyl slyšet a nemohli by budovat globální hnutí jako již zmiňované Fridays for Future.

Jenže internet je také místem, kde mladí čelí brutální vlně nenávisti. Komentářové sekce pod články o mladých aktivistech a aktivistkách jsou plné útlaku. „Věk tam hraje obrovskou roli v té nenávisti vůči nám,“ cituje kniha aktivistku Karolínu. Útoky často kombinují věk s genderem nebo sexualitou. Pokud se aktiviststvo nezapadá do tradičních představ o ženskosti či maskulinitě, stává se terčem pranýřování a zesměšňování vzhledu. Tato online expresivita pak funguje jako nástroj k vytlačování mladých z veřejné sféry.

Postsocialistické dědictví a norma poslušného občana

Situace v Česku je navíc specifická kvůli dědictví minulé doby. V naší společnosti je stále silně zakořeněná norma „poslušného občana,“ Jděte k volbám, ale jinak nevybočujte! Jakýkoliv aktivismus, a zejména ten dětský, je pak vnímán jako rušivý prvek, který narušuje klid na práci, termín typický pro období normalizace.

Starší generace, socializovaná v režimu, kde bylo vybočování trestané, může mít ze zápalu mladých paradoxně až strach.

Jak z toho ven? Stavme mosty místo příkopů

Navzdory všem překážkám mladí lidé neustupují. Výzkumy ukazují, že nejsou apatičtí, jen volí jiné formy participace. Co by jim vzkázala Jana Rosenfeldová?

Je načase přestat o mladých lidech mluvit jako o občanech v zácviku. Jsou to občané dneška. Musíme jim začít naslouchat ne jako dětem, které ničemu nerozumí, ale jako partnerům a partnerkám, kteří mají o budoucnost naší planety často mnohem větší starost než ti, kteří o ní rozhodují u kulatých stolů.