(Ne)dávno: Díky, pane prezidente

Tak moc závidím každému, kdo měl možnost ho potkat. Tak moc bych si přála ho jen jednou jedinkrát, na malou chviličku, vidět. Pozdravit ho. Poděkovat mu. Za demokracii. Za svobodu. Za to, že můžu. Psát, mluvit. Žít.

Nikdo nevěřil, že to někdy skončí. Ta nesvoboda. Ta ukrutná bezmoc. Zákazy a při nejlepším povolenky. Ten strach. Ta paranoia. 

A pak přišel on.

Pronásledovali ho. Věznili. Ale on? On se nedal. 

Když bolševická sebranka vítězoslavně kývla na helsinská kritéria, o kterých bylo předem jasné, že je nedodrží, on šel a postavil se jí. Založil Chartu, i když bylo předem jasné, že “to nebude mít lehký”. Taky neměl, ale zase se nedal. On se totiž nikdy nedal.

Drobný mužík s vadou řeči. Kdo by to byl býval řekl, že to bude právě on, kdo po dlouhých čtyřiceti letech svrhne odpornou totalitu.

Pokaždé, co se o Václavu Havlovi mluví, pokaždé, když někdo jen vysloví jeho jméno, můj táta slzí. Táta žil v komunismu třicet let. Třicet let nevěřil, že by se snad mohlo něco změnit. A ono změnilo. Během pár listopadových dní.

Díky Vám, pane prezidente.

Díky za všechno.

Chybíte nám. 

„Jsem-li svědkem nesmyslu, kdy jsou stíháni ti, kteří odkryjí lumpárnu, nemůžu mlčet.”