Rape victim: Trvalo to jen chvilku, ale bolí to dodnes

Uf, k tomuhle článku jsem si sedla už asi po stý, nikdy jsem nevěděla jak začít. I když už se to stalo před více než dvěma lety, stále se mi o tom nemluví lehce. Vlastně je pro mě těžké tenhle příběh sdílet, pocit studu je mým neodbytným stínem, i když to nejsem já, kdo by se měl stydět.

Trigger warning: sexuální násilí

THEN

S expřítelem jsem chodila něco málo přes čtyři roky. Vztah to byl od začátku velmi intenzivní, začali jsme spolu bydlet po půl roce a vyjeli jsme spolu do zahraničí za studiem. Oba jsme tam měli školu i práci, do Česka jsme se vraceli v podstatě jen na Vánoce a třeba na týden v létě, ale jinak jsme žili v cizině spolu.

To znamená, že mi byl nejbližší – s rodiči jsem si volala zřídkakdy přes Skype, kámošky z Česka moje struggles taky úplně nechápaly. Tak jsme si vytvořili vlastní bublinu. Čtyři roky to byl můj nejlepší kamarád, člověk se kterým jsem prožívala highs and lows a mám s ním tolik zážitků, jaké myslím nenastřádám do konce života. Utvořili jsme mezi sebou pouto, o kterém jsem si myslela, že nejde narušit. 

Oba jsme se za tu dobu změnili a spíš než growing together, bylo naším případem growing apart. Každý měl svůj podíl na tom, proč to nedopadlo, a rozešli jsme se na začátku roku 2020. Podnájem jsme měli sjednaný až do května, a jak říkám, byli jsme fakt hodně close – domluvili jsme se tedy, že společné bydlení zvládneme.

Bylo to pro oba náročné, ale snažili jsme se spolu vycházet, občas jsme šli třeba na kafe nebo do kina, "nějak se to dalo".

Až do února. Šli jsme spolu na pivo, on už měl něco upito z baru, kde pracoval. Úplně normální večer, přišli jsme domů, já se osprchovala a šla si lehnout. Necítila jsem do té chvíle žádné ohrožení, spali jsme spolu v jedné posteli od rozchodu a nikdy k ničemu nedošlo. 

V polospánku jsem cítila, jak se na mě lepí a začal mě osahávat. Strašně mě to vyděsilo, utekla jsem a zamkla se v koupelně. Nevím, kolik času uběhlo, ale doufala jsem, že až se vrátím, bude už spát a že to “jen” zkusil. 

V pokoji byla tma a klid, tak jsem si lehla zpátky.

Bylo to rychlé, ale zároveň to trvalo nekonečně dlouho. Začal mě škrtit a pronikat do mě, a i když jsem se bránila, brečela a křičela, že nechci, nepřestal, dokud nevyvrcholil. Pak se jen odvalil a usnul.

Tahle událost mi změnila život o 180 stupňů. Následující den jsem se svěřila kamarádce, která mi řekla, ať na policii nechodím, že by to stejně bylo k ničemu, když spolu bydlíme a je to můj ex, a já jí věřila, nechápala jsem, co se stalo, a sama jsem se snažila situaci zlehčovat, protože jsem si nedokázala připustit, že by tohle mohlo být znásilnění.

Však to se děje, když tě zdroguje týpek v baru nebo na tebe vyskočí ze křoví, neudělá to přece tvůj nejbližší? Nebo?

Nakonec jsem to nevydržela a odjela na konci února do Česka s tím, že začal covid, takže škola naštěstí byla on-line a já už ho nikdy neviděla. Našla jsem si nového – aktuálního partnera a život běžel, jako by se nic nestalo. Až do července, kdy jsem nastoupila do nové práce – šlo o práci pro developery, pronájmy a prodej bytů, tudíž jsem se dealovala s klienty, které jsem vodila na prohlídky bytů.

A já začala zažívat něco, co jsem nikdy předtím nezažila. Studený pot, třas, stavy na omdlení, výpadky paměti. Ale hlavně hrozný strach, hlavně z mužů. Ze dne na den jsem v práci skončila, protože v té nejhorší fázi jsem nebyla schopná ani jít si nakoupit do Albertu nebo jet MHD. Začaly návštěvy psychiatra a léky proti úzkosti. Od léta až do Vánoc nemám skoro žádné vzpomínky, všechno je jeden velký blur, panické ataky jsem měla několikrát za den a už jsem nemohla dál.

A nejhorší na tom je, že pokaždé, když mi je nějakou dobu lépe, vím, že se tohle vrátí. Není už to na tak dlouho, většinou ani tolik intenzivní, ale občas mě hlava zradí a já jsem zase na startovní čáře. Je to strašně vyčerpávající prožívat denně šílené emoce, flashbacky a nevědět, kdy to skončí (jestli vůbec?)…

Jsem na sebe často naštvaná, že to nesu tak těžce, že nezvládám věci tak jako dřív, že je pro mě náročný se najíst nebo si vyčistit zuby. Přijdu si rozbitá a pošpiněná a můžu si stokrát říkat, že to tak není, ale pocit absolutní bezmoci a ponížení přetrvává. Je to takový můj invisible battle, o kterém ví jen pár kamarádek a můj přítel, ale i tak to není zrovna příjemné téma ke konverzaci.  

Píšu tohle vlastně jen proto, že pokud si tenhle článek přečte byť jen jeden člověk, který má podobnou zkušenost, tak bude vědět, že v tom není sám. 

NOW

V říjnu mi byla sdělena diagnóza – posttraumatická stresová porucha, která vyústila v hraniční poruchu osobnosti, emočně nestabilní. Top combo.

Nějaké předpoklady tam asi být musely, ale spouštěč byla až ona událost. Do té doby jsem se cítila psychicky ok a upřímně jsem měla o mentálním zdraví zkreslené představy. Pamatuju si doby, kdy jsem na lidi, co berou “prášky na hlavu”, koukala jako na slabochy. Říkala jsem si, že přece všechno jde zvládnout. Oh well, jak moc naivní jsem byla.

Beru antidepresiva a antipsychotika, která ale jen trochu tlumí intenzitu a četnost mých záchvatů a úzkostí. Byly mi doporučené každodenní terapie v pražském stacionáři, ale program trvá devět měsíců a já zatím nechci dát svůj život on-hold. Jedině pokud bych na tom byla zase hodně špatně a nebyla schopná fungovat. Zatím to jde, jen jsem prostě málokdy opravdu šťastná a v klidu.

Když je mi špatně, nic moc s tím nedokážu udělat. Maximálně si dát Lexaurin a jít spát. Snažit se pozorovat ten stav “zvenčí” a říkat si, že se mozek teď porouchal, ale že to bude lepší. Ne vždycky se mi to daří. Mimo to mi ale pomáhá nebýt na sebe tvrdá a naštvaná. Treatovat svoje “inner child” a nevyčítat si, když se něčím rozmazlím. Pokud mě napadne něco, co by mi aspoň trochu udělalo radost – dortík, kafe, nebo i něco nemateriálního jako zůstat celý den v posteli a nemuset se pro jednou štvát s celým světem, dopřeju si to.

Také se snažím se nepřetěžovat, protože jakmile nastane stres zvenku, okamžitě se zhorší i moje duševní zdraví. Je to jako jízda na horské dráze a já se někdy modlím, abych měla aspoň jeden den klid. Třeba to jednou vyjde.

Změnila jsem styl oblékání, obarvila jsem si vlasy, nechala jsem si udělat výplně obličeje – abych vypadala co nejmíň jako ta holka, kterou znásilnil. Ale zabralo to vždy jen na chvilku. Začala jsem cvičit a to je skvělý, postupně se učím mít své tělo ráda za všechno, co dokáže. Už nejsem ve fázi, kdy jsem se na sebe ani nemohla podívat do zrcadla bez obřího pocitu studu.

Ale pořád se tam někde ukrývá a číhá. Říká mi, že nikdy nemůžu věřit ani nejbližším, že pokud nebudu neustále na pozoru, zase mi někdo ublíží a promění se před mýma očima. Že to na mě každý pozná, jak jsem slabá a pošpiněná a bude se mnou tak jednat. Pořád se strašně bojím. 


Co mi pomohlo?

- vyhledat odbornou pomoc – I když to bylo sakra těžký, nakonec mě k psychiatrovi objednala mamka na základě ultimáta od mého přítele, že to takhle dál nejde a bojí se o mě.

- medikace – Zmírnila intenzitu emocí, pomohla mi nají větší rovnováhu a nevidět svou situaci jako bezvýchodnou.

- moje support network – Hlavně můj přítel, taky mi pomohlo pořídit si kocoura, najednou mám někoho, kdo mě potřebuje a o koho se musím starat, to dalo mému životu strukturu a donutilo mě to vstát z postele, i když jsem měla hard day.

- fitko – Vydala jsem se na journey se svým tělem, postupně mi to pomohlo se za něj méně stydět a vidět ho v pozitivním světle

- rutina – Plánuju si den, mám své malé rituály, kterých se držím, i když jde o maličkosti jako dát si ráno čaj.

- vědět, že v tom nejsem sama – Ideálně bych chtěla navštěvovat support group, ale kvůli covidu to nešlo, takže jsem si ráda pročítala třeba fóra na Redditu, k čemuž se váže i další bod.

- skvěle zpracovaný podcast – rozdělený na 2 části – THEN a NOW – pro mě je část THEN, která popisuje přímo sexual assault, moc triggering, ale ráda poslouchám část NOW, která mi dodává naději a popisuje, jak se lidé se znásilněním vyrovnali.

Pokud ses stal/a obětí sexuálního násilí, je důležité si uvědomit, že to není tvoje chyba. Nemůžeš za to. Je nejlepší vyhledat odbornou pomoc. Nezáleží na tom, jestli se to stalo včera nebo před několika lety. Nenechávej si ty pocity pro sebe. Svěř se nejlepšímu kamarádovi nebo terapeutce. Pro mě bylo hrozně důležitý se o tom naučit mluvit. 

Pokud nevíš, co a jak, nejlepší je se obrátit třeba na ProFem, kde ti pomůžou anonymně a zdarma.

V Praze vznikne centrum pomoci pro oběti sexuálního násilí

by @yanhoechka